„Můj syn ti nezrenovuje byt,“ řekla mi moje tchyně
Viktorie a Štěpán žili ve svém malém, poněkud zastaralém bytě od doby, co se před dvěma lety vzali. Byt byl Štěpánův ještě před svatbou a i když byl útulný, rozhodně potřeboval nějaké úpravy. Odlupující se tapety, vrzající podlahy a staré potrubí byly na začátku kouzelné, připomínaly jinou éru, ale kouzlo postupně vyprchalo. Viktorie snila o renovacích, představovala si moderní kuchyň, funkční koupelnu a možná i zbourání jedné stěny, aby vytvořila otevřený obytný prostor.
Jedno nedělní odpoledne, když si na bloku kreslili nějaké nápady, Štěpánovi zabzučel telefon. Byla to jeho matka, Anna. Měla talent volat v nejméně vhodnou chvíli a dnes nebyla výjimkou. Štěpán se neochotně ozval.
„Ahoj, mami. Ano, právě s Viktorií probíráme nějaké nápady na byt,“ řekl Štěpán, snažíc se udržet rozhovor lehký.
Na druhém konci linky nastalo ticho, a pak se ozval Annin hlas, trochu příliš veselý. „To zní báječně, miláčku! Ale víš, přemýšlela jsem. Můj byt by opravdu potřeboval úpravy. Když už plánujete renovace, proč nezačít tím mým?“
Viktoriino srdce kleslo. Pohlédla na Štěpána, který si štípal kořen nosu, jasný znak jeho frustrace.
„Mami, opravdu potřebujeme nejdřív soustředit na náš vlastní byt,“ snažil se Štěpán vysvětlit, ale Anna byla vytrvalá.
„Jsem tu sama a víš, jak vlhkost zhoršuje mou artritidu. Znamenalo by to pro mě tolik, kdybyste mi mohli pomoci,“ pokračovala Anna, její hlas byl směsí výčitek a lichocení.
Štěpán si povzdechl a beznadějně se podíval na Viktorii. „Promluvíme si o tom, mami,“ řekl nakonec a zavěsil.
Místnost byla tichá kromě tikání hodin. Viktorie cítila směsici hněvu a bezmoci. „Vždycky to dělá, Štěpáne. Je to, jako by naše potřeby byly na druhém místě,“ řekla, snažíc se udržet hlasovou rovnováhu.
Štěpán přešel k ní a vzal ji za ruce. „Vím, vím. Ale je to moje máma a je sama. Je pro mě těžké říct ne.“
Následující týdny byly plné návštěv Annina bytu. Štěpán se snažil skloubit práci a nečekaný rekonstrukční projekt, byl na pokraji sil. Viktorie pomáhala, když mohla, ale uvnitř jí vřelo. Plány na jejich vlastní byt byly nekonečně odloženy.
Jak dny přecházely ve týdny, napětí začalo být viditelné. Viktorie a Štěpán se hádali častěji, většinou kvůli nedostatku pokroku ve vlastním domově a Štěpánově neschopnosti stanovit hranice své matce. Jednou útulný byt se zdál být každým dnem menší, stěny se zavíraly, jak každá vrstva nové barvy byla přidána do Annina bytu.
Nakonec jedno chladné večer, Viktorie přišla domů a našla Štěpána rozvaleného na gauči, vypadajícího vyčerpaně. Vzduch byl těžký nenaplněnými slovy.
„Štěpáne, musíme si promluvit,“ řekla Viktorie, její hlas se lehce třásl. „Nemůžu navždy žít na staveništi, čekat na naši šanci, která nikdy nepřijde. Buď dáme přednost našemu domovu, nebo nevím, jestli můžu zůstat.“
Štěpán se posadil, otíral si obličej. „Snažím se, Viktorie. Ale moje máma mě potřebuje.“
„A já tě taky potřebuji, Štěpáne. Máme být tým,“ odpověděla Viktorie, její hlas se lámal.
Rozhovor se točil dokola a nedospěl k žádnému závěru. Týdny plynuly a atmosféra v jejich bytě byla chladnější, nedokončené projekty byly stálou připomínkou jejich napjatého vztahu. Nakonec Viktorie učinila těžké rozhodnutí odejít, nechala Štěpána a jeho nikdy nekončící projekt s jeho matkou.
Když si balila poslední krabici, Viktorie se rozhlédla po malém bytě, který kdysi sliboval tolik. Bylo nyní jasné, že některé renovace prostě nikdy neměly být.