„Můj bratr si stěžoval, že táta ode mě nemohl dostat žádnou pomoc“: Teď už chápe

Vyrůstali jsme s bratrem s vědomím napětí, které obklopovalo našeho otce. Táta byl talentovaný herec, ale měl pověst obtížného spolupracovníka. Nikdy se nezdálo, že by se s nějakým režisérem snášel, a žádná divadelní společnost ho nedokázala udržet dlouho. Můj bratr, Jakub, často stěžoval, že táta ode mě nemohl dostat žádnou pomoc, ale teď už chápe proč.

Tátova kariéra v divadle začala slibně. Měl přirozený talent pro herectví a vášeň, kterou bylo těžké překonat. Nicméně jeho perfekcionismus a kritická povaha se brzy projevily. Bez ohledu na to, jak dobře produkce probíhala, táta vždy našel něco ke kritice. Ať už to bylo osvětlení, scénář nebo režisérova vize, nic pro něj nebylo dost dobré.

Vzpomínám si na jeden konkrétní incident velmi živě. Táta byl obsazen do hlavní role v místní inscenaci „Smrt obchodního cestujícího“. Byla to pro něj velká věc a byl nadšený z této příležitosti. Nicméně od prvního zkoušení šlo všechno z kopce. Táta se střetl s režisérem ohledně interpretace postavy. Cítil, že režisérova vize je úplně špatná a nebál se vyjádřit svůj názor.

Napětí mezi tátou a režisérem rostlo s každým dalším dnem. Ostatní herci se snažili držet stranou, ale bylo těžké nevšimnout si neustálých hádek a neshod. Tátovo chování začalo ovlivňovat celou produkci. Zkoušky se staly stresujícími a atmosféra byla napjatá. Navzdory svému talentu se tátova neschopnost pracovat spolu stala velkým problémem.

Jakub a já jsme často diskutovali o tátově chování. Jakub věřil, že bych měl zasáhnout a pokusit se tátovi pomoci vidět rozum. Myslel si, že kdybych s ním promluvil, možná by poslouchal a změnil své způsoby. Ale já jsem věděl lépe. Táta byl tvrdohlavý a setrval ve svých způsobech. Kritiku nepřijímal dobře, ani když pocházela z jeho vlastní rodiny.

Jednoho večera, po dalším ostrém sporu s režisérem, přišel táta domů ve špatné náladě. Rozčiloval se nad tím, jak jsou všichni ostatní neschopní a jak jen on skutečně rozumí postavě. Jakub se ho snažil přesvědčit, že by možná měl zkusit vidět věci z pohledu režiséra. Ale táta to nechtěl slyšet. Odmítl Jakubovu radu a odešel do svého pokoje.

S přibývajícími týdny se věci jen zhoršovaly. Režisér nakonec měl dost a rozhodl se tátu nahradit jiným hercem. Byla to pro tátu obrovská rána do ega a těžce to nesl. Obviňoval všechny kromě sebe za to, co se stalo. Jakub a já jsme se ho snažili podpořit, ale bylo to těžké, když odmítal uznat svou vlastní roli v situaci.

Tátova pověst v divadelní komunitě utrpěla po tomto incidentu ránu. Rozšířilo se slovo o jeho obtížném chování a bylo pro něj těžší najít práci. Pokračoval v konkurzech na role, ale režiséři byli opatrní při jeho obsazování. Jeho talent byl nepopiratelný, ale stejně tak i jeho neschopnost pracovat jako součást týmu.

O několik let později Jakub konečně pochopil, proč jsem tátovi nemohl pomoci. Nebylo to tím, že bych nechtěl; bylo to tím, že táta nebyl ochoten se změnit. Jeho perfekcionismus a kritická povaha byly hluboce zakořeněné a žádné množství rozumu to nemohlo změnit. Jakub si uvědomil, že někdy lidé musí přijít k vlastním uvědoměním ve svém vlastním čase.

Tátova kariéra se nikdy plně nezotavila. Pokračoval v hraní v menších produkcích, ale nikdy nedosáhl úspěchu, o kterém kdysi snil. Jeho vztahy s režiséry zůstaly napjaté a nikdy se úplně nenaučil pracovat spolupracujícím způsobem. Byla to tvrdá lekce pro nás všechny, ale zejména pro Jakuba, který vždy věřil, že rodina může všechno napravit.

Na konci jsme se naučili, že některé bitvy nelze vyhrát pouhou vůlí. Někdy lidé musí čelit svým vlastním démonům a smířit se se svými vlastními nedostatky. A i když je bolestivé sledovat někoho, koho milujete, jak bojuje, je to také připomínka toho, že změna musí přijít zevnitř.