„Moje Tchyně Vyhrožovala Naší Dceři Pěstounskou Péčí. Teď Jí Vyhrožuji Domovem Důchodců“

Jsem vdaná za Jana sedm let a máme krásnou šestiletou dceru jménem Ema. Náš život byl relativně klidný, dokud se moje tchyně, Marie, nerozhodla zasahovat do našeho rodičovství. Marie byla vždy trochu panovačná, ale její poslední taktika překročila hranici, kterou jsem si nikdy nemyslela, že překročí.

Všechno to začalo jednoho večera, když jsme s Janem byli na večeři a nechali Emu v péči její babičky. Když jsme se vrátili domů, našli jsme Emu v slzách, jak se drží svého oblíbeného plyšáka a odmítá ho pustit. Když jsme se jí zeptali, co se stalo, váhala, než zašeptala: „Babička řekla, že když nebudu hodná, budu muset jít do pěstounské péče.“

Byla jsem rozzuřená. Jak mohla Marie říct něco tak krutého dítěti? Jan se mě snažil uklidnit a navrhoval, že to možná bylo jen nedorozumění. Ale když jsem druhý den konfrontovala Marii, nepopřela to. Místo toho své činy ospravedlňovala tím, že děti je třeba disciplinovat a že strach je účinný nástroj.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Ema byla vždy dobře vychované dítě, a i když měla své chvíle neplechy, vyhrožovat jí pěstounskou péčí bylo naprosto nepřijatelné. Řekla jsem Marii, že není v našem domě vítána, dokud se neomluví a neslíbí, že už nikdy nepoužije takové hrozby.

Dny se změnily v týdny a od Marie nebylo ani slovo. Ema se pomalu začala zotavovat z traumatu, ale incident na ní zanechal trvalé následky. Stala se úzkostnější a přilnavější, neustále hledala ujištění, že ji nikam nepošleme.

Jednoho večera, když jsem Emu ukládala do postele, se mě zeptala: „Mami, vrátí se někdy babička?“ Nevěděla jsem, jak odpovědět. Část mě chtěla Emu chránit před dalším ublížením, ale jiná část mě věděla, že úplné přerušení kontaktu s Marií také není řešení.

S Janem jsme měli několik vášnivých diskusí o tom, co dělat. Byl rozpolcený mezi loajalitou k matce a povinností chránit naši dceru. Nakonec jsme se rozhodli dát Marii ještě jednu šanci, ale za přísných podmínek. Musela se Emě omluvit a slíbit, že už nikdy nepoužije strach jako disciplinární nástroj.

Když jsme se konečně setkali s Marií, neochotně se omluvila, ale stále trvala na tom, že její metody byly oprávněné. Bylo jasné, že plně nechápala závažnost svých činů. Povolené byly jen omezené dozorované návštěvy s Emou, ale důvěra byla narušena.

Uplynuly měsíce a věci se zdály uklidnit. Nicméně škoda byla způsobena. Emina úzkost přetrvávala a často měla noční můry o tom, že ji od nás odvedou. Trhalo mi srdce vidět mou malou holčičku tak vyděšenou.

Jednoho dne, když jsem vezla Emu ze školy domů, se mě z ničeho nic zeptala: „Mami, co se stane s lidmi, když zestárnou?“ Vysvětlila jsem jí, že někdy potřebují extra pomoc a mohou jít do domova důchodců, kde o ně bude postaráno. Podívala se na mě širokýma očima a řekla: „Jako babička?“

Tehdy mi to došlo. Stejný strach, který Marie vštípila Emě, by mohl být obrácen proti ní. Nebylo to něco, na co bych byla hrdá při zvažování, ale zoufalství vás může přimět k drastickým opatřením.

Při příští návštěvě Marie jsem mimochodem zmínila, že s Janem zvažujeme domovy důchodců pro její budoucí péči. Výraz na její tváři byl k nezaplacení. Přesně věděla, co tím naznačuji.

Ale na rozdíl od její hrozby vůči Emě nebyla ta moje prázdná. Pokud by Marie nadále byla negativním vlivem v našich životech, neváhala bych jednat. Nešlo o pomstu; šlo o ochranu mé rodiny.

Na konci této situace nebyli žádní vítězové. Emina nevinnost byla zničena, vztah s Marií byl nenapravitelně poškozen a já jsem měla pocit, že jsem kompromitovala své vlastní hodnoty. Někdy nejsou šťastné konce, jen těžce získané lekce.