„Moje sestra zasvětila svůj život svým dětem, ale když onemocněla, ani ji nenavštívily“

Moje sestra Lída byla vždy tou silnou v naší rodině. Měla srdce ze zlata a vůli z oceli. Když ji manžel Michal opustil kvůli kolegyni, nezhroutila se. Místo toho se rozhodla vychovávat jejich tři děti—Matěje, Alenu a Gábinu—sama. Nikdy se neohlížela zpět ani nehledala nový vztah. Její pozornost byla zaměřena pouze na děti.

Lída byla velmi vzdělaná, držela tři diplomy v různých oborech. Navzdory svým kvalifikacím se rozhodla pracovat jako kuchařka, protože jí to umožňovalo být kreativní a flexibilní s časem. Pracovala v mnoha kavárnách a restauracích, často zvládala několik prací najednou, aby vyšla s penězi. Její kulinářské dovednosti byly výjimečné a byla velmi respektovaná v místním gastronomickém průmyslu.

Pro své děti Lída nešetřila žádnými výdaji. Kupovala jim nejlepší oblečení, nejnovější gadgety a zajišťovala, aby měly vše potřebné pro školu a mimoškolní aktivity. Matěj měl rád sport, Alena milovala hudbu a Gábina měla talent na umění. Lída podporovala jejich vášně naplno, účastnila se každého zápasu, koncertu a výstavy.

Navzdory jejím obětem se děti často zdály nevděčné. Děkovaly jí, ale vždy chtěly víc. „Mami, můžu dostat nový iPhone?“ ptal se Matěj. „Potřebuji novou housle,“ říkala Alena. „Můžeme jet letos na dovolenou?“ ptala se Gábina. Lída vždy našla způsob, jak splnit jejich přání, i když to znamenalo pracovat přesčasy nebo brát další zakázky.

Roky plynuly a děti dospěly. Matěj šel na vysokou školu na sportovní stipendium, Alena se věnovala kariéře v hudbě a Gábina se stala umělkyní. Odstěhovaly se z domu a začaly své vlastní životy. Lída byla pyšná, ale také cítila prázdnotu. Zasvětila jim celý svůj život a teď byly pryč.

Jednoho dne Lída vážně onemocněla. Lékaři jí diagnostikovali vzácnou formu rakoviny, která vyžadovala okamžitou léčbu. Byla zdrcená, ale doufala, že její děti ji v této těžké době podpoří. Nejprve zavolala Matějovi.

„Ahoj mami,“ odpověděl ležérně.

„Matěji, mám špatné zprávy,“ řekla Lída třesoucím se hlasem.

„Co se děje?“ zeptal se roztržitě.

„Diagnostikovali mi rakovinu,“ řekla tiše.

Nastala dlouhá pauza. „To je těžké,“ odpověděl nakonec. „Ale mám teď hodně tréninků. Pokusím se tě navštívit, až budu mít čas.“

Poté zavolala Aleně.

„Ahoj mami! Co se děje?“ zazněl veselý hlas Aleny.

„Aleno, musím ti něco důležitého říct,“ začala Lída.

„Jasně, co to je?“

„Mám rakovinu,“ řekla Lída s očima plnými slz.

„To je hrozné,“ vykřikla Alena. „Ale právě nahrávám nové album. Přijdu tě navštívit, jakmile budu moct.“

Nakonec zavolala Gábině.

„Ahoj mami,“ odpověděla Gábina.

„Gábino, mám špatné zprávy,“ řekla Lída.

„Co to je?“ zeptala se Gábina.

„Diagnostikovali mi rakovinu,“ zopakovala Lída potřetí ten den.

„To je opravdu smutné,“ řekla Gábina chladně. „Ale připravuji se na uměleckou výstavu. Navštívím tě, až se věci uklidní.“

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Lída podstupovala léčbu sama. Její přátelé z práce ji občas navštívili, ale její děti nikdy nepřišly. Posílaly textové zprávy a krátké telefonáty, ale vždy byly příliš zaneprázdněné na návštěvu.

Lídin stav se zhoršil. Poslední dny strávila v hospici, obklopena cizími lidmi, kteří jí projevovali více soucitu než její vlastní krev a maso. Zemřela tiše jednoho večera, držíc naději, že její děti přijdou naposledy za ní.

Nikdy nepřišly.