Moje auto, moje rodina a nevyřčené odpuštění – příběh o důvěře, zklamání a rodinných tajemstvích

„To si děláš srandu, že?“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila promáčklý blatník svého modrého fabie. Stála jsem na parkovišti před panelákem v Nuslích, v ruce tašku s nákupem a v hlavě mi bušilo. Mamka se na mě dívala provinile, ruce si nervózně mnula o sebe. Vedle ní stál můj mladší bratr Petr, pohled zabodnutý do země.

„Lucko, prosím tě, uklidni se,“ začala mamka tiše, „to byla jenom nehoda.“

„Jenže to nebyla tvoje nehoda!“ zvýšila jsem hlas a cítila, jak mi hoří tváře. „Já ti to auto svěřila, protože jsi říkala, že potřebuješ na nákup. A teď mi řekneš, že Petr s tím jel? Vždyť nemá ani řidičák!“

Petr mlčel. V tu chvíli bych dala cokoliv za to, aby aspoň něco řekl. Místo toho se ozvalo jen tiché: „Promiň.“

Stála jsem tam a cítila, jak se ve mně mísí vztek, zklamání a bezmoc. Bylo to moje první auto. Koupila jsem si ho sama po letech brigád a šetření. Bylo to něco, co jsem si vydobyla navzdory všem pochybnostem v rodině – hlavně od táty, který vždycky tvrdil, že ženská za volant nepatří.

„Mami, proč jsi mu to dovolila?“ zeptala jsem se tišeji, ale o to naléhavěji. Mamka sklopila oči.

„Chtěl si to jenom zkusit… A já… já jsem nechtěla být ta zlá. Vždyť víš, jak je teď Petr na dně po tom rozchodu s Terezou.“

Zavřela jsem oči. Věděla jsem to až moc dobře. Petr byl vždycky ten citlivý, ten, kterého jsme museli chránit. Já byla ta silná, ta rozumná. Ale tentokrát jsem měla pocit, že mě všichni zradili.

„A co mám teď dělat?“ zeptala jsem se do ticha. „Kdo mi to zaplatí? Já potřebuju auto do práce.“

Mamka se nadechla: „Já ti to nějak splatím…“

„A co Petr?“ otočila jsem se na něj. „Ty nemáš co říct?“

Petr konečně zvedl hlavu. „Já… já fakt nevím, co říct. Vím, že jsem to podělal. Ale…“

„Ale co?“ skočila jsem mu do řeči. „Tohle není poprvé! Vždycky všechno projdeš bez následků! Když jsi rozbil tátovi hodinky, taky jsi jenom řekl promiň a šlo se dál! Já kdybych něco provedla, tak mě táta seřve na tři doby!“

Mamka se nadechla k odpovědi, ale já ji nenechala domluvit. „Víte co? Já už toho mám dost. Pořád jenom ustupuju. Pořád jenom chápu všechny kolem sebe – vaše slabosti, vaše chyby. Ale kdo chápe mě?“

Vzduch byl těžký a dusný. Lidé kolem nás procházeli a házeli po nás zvědavé pohledy. Ale mně bylo jedno, kdo nás slyší.

Večer doma jsem seděla u stolu a koukala na fotku z dětství – já a Petr na chalupě u babičky v Polabí. Tehdy jsme byli nerozluční. Teď mezi námi stála zeď mlčení a nevyřčených křivd.

Telefon zazvonil. Byla to mamka.

„Lucko, prosím tě… Nezlob se na nás. Petr je fakt v háji. Já vím, že jsme ti ublížili.“

Mlčela jsem.

„Víš… já jsem taky nikdy nebyla dokonalá máma,“ pokračovala po chvíli ticha. „Když jste byli malí a táta měl ty svoje výbuchy… já jsem tě často nechala samotnou v tom všem. A teď mám pocit, že pořád chráním Petra víc než tebe.“

Slzy mi stékaly po tváři.

„Mami… já už nevím, jak dál,“ zašeptala jsem.

„Možná bychom si měli všichni sednout a promluvit si,“ navrhla opatrně.

Souhlasila jsem.

O dva dny později jsme seděli všichni u kuchyňského stolu – já, mamka i Petr. Táta byl jako obvykle někde v hospodě.

„Lucko,“ začal Petr nejistě, „já vím, že jsem ti ublížil. Nechtěl jsem ti vzít auto bez dovolení… Jenže já měl pocit, že když už všechno v životě stojí za nic, aspoň něco zvládnu.“

Podívala jsem se na něj – poprvé po dlouhé době opravdu pozorně. Viděla jsem v jeho očích strach i stud.

„A zvládl jsi?“ zeptala jsem se tiše.

Zavrtěl hlavou: „Nezvládl.“

Mamka nás pozorovala s napětím.

„Já vám oběma dlužím omluvu,“ řekla najednou. „Lucko, měla jsem stát za tebou víc. A Petře… ty musíš začít nést odpovědnost za svoje činy.“

Bylo to poprvé za mnoho let, kdy někdo v naší rodině otevřeně přiznal chybu.

Dohodli jsme se: Petr mi bude splácet opravu auta ze své brigády v supermarketu a mamka mi pomůže s půjčením auta do práce.

Ale největší změna byla uvnitř mě samotné. Uvědomila jsem si, že mám právo říct dost – i když tím naruším rodinný klid.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města.

Napadlo mě: Kolikrát ještě budu muset bojovat o svoje místo v rodině? A je vůbec možné odpustit doopravdy – sobě i ostatním?