Když děti volají jen kvůli dědictví: Příběh Agáty

„Mami, jak se dneska cítíš? Nezapomněla jsi vzít prášky?“ ozvalo se z telefonu hlasem, který měl znít starostlivě, ale já v něm slyšela jen povinnost. Byla to moje nejstarší dcera, Lenka. Vždycky byla ta rozumná, ta, která držela rodinu pohromadě, když nás opustil můj muž. Ale dnes? Dnes už mezi námi není nic než ticho a otázky bez skutečného zájmu.

Sedím u okna v našem starém panelákovém bytě na Proseku a dívám se na šedivé nebe. Je mi sedmdesát. Dnes mám narozeniny. Vždycky jsem si představovala, že tenhle den bude jiný – že kolem mě budou děti, vnoučata, smích a dort s hořícími svíčkami. Místo toho slyším jen tiché tikání hodin a občasné šustění dopisu, který mi přišel od notáře minulý týden.

„Mami, kdybys něco potřebovala, zavolej. Ale víš, teď máme s Petrem hodně práce. A děti mají školu…“ pokračuje Lenka a já už ani neposlouchám. Vím, že nepřijde. Vím, že ani její mladší sestra Jana ani syn Tomáš dnes nepřijdou. Možná mi večer pošlou SMSku.

Vzpomínám na dobu, kdy byli malí. Kdy jsme spolu chodili do Stromovky krmit labutě a já jim vyprávěla pohádky o statečných princeznách a moudrých králích. Když nás jejich otec opustil kvůli mladší kolegyni z práce, zůstala jsem na všechno sama. Tři děti, hypotéka na byt a práce v nemocnici na směny. Byla jsem unavená, často podrážděná, ale nikdy jsem je nenechala na holičkách.

„Mami, co budeš dělat s tím bytem?“ zeptal se Tomáš minulý týden mezi řečí. Prý jen tak mimochodem. Ale já v jeho očích viděla stejnou otázku, jakou jsem četla i v těch dopisech od notáře: Kdo co dostane? Kdo bude mít klíče? Kdo bude rozhodovat?

Jana mi volala včera večer. „Mami, slyšela jsem, že sousedka prodává byt za tři miliony! To je šílené! Víš, že bys mohla mít krásné stáří někde na chatě? Nebo bys mohla něco rozdat nám…“ Smála se do telefonu a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Nechci být podezřívavá matka. Nechci věřit tomu nejhoršímu o vlastních dětech. Ale když mi volají každý den a ptají se na moje zdraví s takovou pravidelností, až je to podezřelé… Nemůžu si pomoct. Vím, že mají své životy – práci, rodiny, hypotéky – ale proč mám pocit, že pro ně znamenám už jen číslo na účtu?

Před týdnem jsem byla u lékaře. „Paní Agáto, musíte víc odpočívat,“ řekl mi doktor Novotný a podal mi recept na další léky. „Máte někoho, kdo by vám pomohl?“ Usmála jsem se a kývla. Nechtěla jsem mu říct pravdu – že jsem většinu dní sama a že jediné návštěvy jsou ty od pošťačky nebo sousedky paní Hany z vedlejšího bytu.

Paní Hana je o deset let mladší než já a má dvě dcery v Anglii. „Víš, Agáto,“ říká mi často u kávy v kuchyni, „děti jsou dnes jiné. Mají svoje starosti. Ale někdy si říkám – kde jsme udělaly chybu?“

Kde jsem udělala chybu já? Byla jsem přísná? Nebo moc měkká? Měla jsem víc naslouchat nebo víc vyžadovat? Vzpomínám si na hádky s Lenkou v pubertě, na Tomášovy průšvihy ve škole i na Janinu první lásku, která skončila slzami u mě v náručí. Byla jsem tam vždycky – ale teď mám pocit, že už tam pro mě nikdo není.

Dnes ráno jsem si uvařila kávu a pustila rádio. Hráli písničku od Karla Gotta – tu naši oblíbenou z dětství. Zavřela jsem oči a představila si, jak mě děti objímají a zpívají mi k narozeninám. Ale pak přišel další telefonát.

„Mami, nezapomeň si vzít prášky! A kdybys něco potřebovala…“

„Děkuju, Leni,“ přerušila jsem ji tiše. „Ale dnes bych byla ráda jen za to, kdybys přišla.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen rychlé: „Uvidím, mami.“

Odpoledne někdo zazvonil u dveří. Srdce mi poskočilo – možná přece jen… Ale byla to paní Hana s malým dortem a dvěma svíčkami.

„Všechno nejlepší, Agáto,“ usmála se a objala mě. Rozplakala jsem se jí na rameni.

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Děti mi poslaly SMSku: „Všechno nejlepší! Máme tě rádi.“ Ale žádné z nich nepřišlo.

Přemýšlím: Je tohle stáří? Je tohle osud všech matek? Nebo jsme si to způsobili sami tím věčným spěchem a honbou za penězi?

Možná bych měla změnit závěť. Možná bych měla napsat dopis – ne o penězích, ale o tom, co pro mě znamenali a znamenají.

Ale hlavně se ptám sama sebe: Co je vlastně důležitější – dědictví nebo láska? A co byste udělali vy na mém místě?