Hlas, který nikdo neslyší: Příběh mé babičky Marty

„Proč tam zase musíš?“ vyštěkla na mě máma, když jsem si oblékala kabát. „Vždyť babička Marta si pořád jen stěžuje. Má všechno, co potřebuje.“

Stála jsem ve dveřích našeho panelákového bytu v Brně a v ruce svírala tašku s jablky a čerstvým chlebem. Venku už padal první podzimní déšť a já věděla, že cesta do malé vesnice za Brnem bude dlouhá a studená. Ale něco mě táhlo – možná pocit viny, možná vzpomínka na to, jak mě babička kdysi držela za ruku, když jsem se bála tmy.

„Mami, ona je tam sama. Od té doby, co děda umřel…“ začala jsem, ale máma mě přerušila.

„Julie, každý má svůj život. My taky. Nemůžeme pořád řešit její smutek.“

Zavřela jsem za sebou dveře dřív, než jsem stihla odpovědět. V autobuse jsem sledovala kapky stékající po skle a v hlavě mi zněla slova, která jsem nikdy nahlas neřekla: Proč je samota starých lidí tak neviditelná?

Když jsem dorazila do vesnice, Marta seděla u okna svého malého domku. Vlasy měla sepnuté do drdolu, ruce složené v klíně. Vypadala menší než dřív – jako by se její tělo zmenšovalo pod tíhou let a samoty.

„Julie, tys přišla,“ usmála se slabě. „Dáš si čaj?“

Přikývla jsem a sledovala ji, jak pomalu vstává. Kuchyně voněla po majoránce a starých knihách. Na stole ležela fotografie dědy Karla – usměvavý muž s laskavýma očima.

„Víš, někdy mám pocit, že už tu nejsem potřeba,“ řekla tiše Marta, když mi podávala hrnek.

„To není pravda,“ odpověděla jsem rychle. „Já tě potřebuju.“

Usmála se, ale v očích jí zůstala bolest. „Tvoje maminka sem nejezdí. Ani tvůj strýc Petr. Prý mají moc práce.“

Věděla jsem to. Máma i strýc žili ve svých světech – práce, děti, dovolené v Chorvatsku. Babička byla pro ně jen povinnost na seznamu.

„Mluvila jsi s nimi?“ zeptala se Marta opatrně.

Přikývla jsem. „Snažila jsem se. Ale vždycky mi řeknou, že přeháním.“

Marta si povzdechla. „Víš, Julie… Když byl Karel naživu, všechno bylo jiné. Každý den jsme spolu snídali, povídali si o počasí i o tom, co budeme sázet na zahradě. Teď… teď je tu ticho.“

Seděla jsem naproti ní a cítila bezmoc. Co může člověk udělat proti tichu?

Další týdny jsem jezdila za Martou častěji. Někdy jsme spolu pekly koláč, jindy jen mlčky seděly na lavičce před domem. Sousedé ji zdravili zdálky, ale nikdo se nezastavil. Jednou večer jsem zaslechla její rozhovor s paní Novotnou přes plot:

„Marti, nechceš přijít na kafe?“

„Děkuju, dneska ne…“ odmítla babička a já viděla v jejím pohledu stud i strach z toho být na obtíž.

Jednou jsem doma zkusila mluvit s mámou znovu.

„Mami, babička je opravdu smutná. Potřebuje nás.“

Máma si povzdechla a zavřela notebook. „Julie, já mám práci od rána do večera. A Petr taky. Ať si najde nějaký kroužek pro důchodce nebo tak něco.“

„Ale ona nechce cizí lidi! Chce rodinu!“ vykřikla jsem zoufale.

Máma jen pokrčila rameny. „To je život.“

Začala jsem být naštvaná – na mámu, na strýce i na celý svět dospělých, kteří zapomněli, jaké to je být dítětem a potřebovat někoho obejmout.

Jednoho dne mi Marta zavolala v noci.

„Julie… promiň… já jen… nemůžu spát,“ šeptala do telefonu.

„Chceš, abych přijela?“ nabídla jsem hned.

„Ne… jen si chci povídat…“

Seděla jsem v posteli a poslouchala její tichý hlas. Vyprávěla mi o dětství v Sudetech, o tom, jak musela po válce opustit domov a začít znovu v českém vnitrozemí. O tom, jak byla vždycky silná – pro ostatní.

„Ale teď už nemám sílu být silná,“ přiznala poprvé.

Druhý den jsem šla za mámou naposledy.

„Mami, jestli jí teď nepomůžeme, jednou toho budeme litovat.“

Máma se na mě dlouze zadívala. „A co chceš dělat? Vzít si ji sem? Má svůj dům.“

„Aspoň ji navštěvovat! Zavolat jí! Ukázat jí, že není sama!“

Nakonec jsme se pohádaly tak hlasitě, že sousedé bouchali do topení.

Začala jsem psát Martě dopisy – každý týden jeden. Povzbuzovala jsem ji k tomu, aby napsala své vzpomínky do sešitu. Pomalu se začala otevírat – psala o lásce k dědovi i o tom, jaké to bylo být ženou v době socialismu.

Jednou mi řekla: „Julie, díky tobě mám pocit, že ještě žiju.“

Ale rodina zůstávala hluchá. Strýc Petr poslal jednou za měsíc balík s vitamíny a máma občas zavolala – rychle a bez zájmu.

Když Marta onemocněla chřipkou a skončila na pár dní v nemocnici v Ivančicích, byla jsem jediná z rodiny, kdo za ní přijel. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku.

„Neboj se,“ šeptala jsem jí do vlasů. „Jsem tady.“

Když se vrátila domů, byla ještě slabší než dřív. Ale v očích měla nový lesk – snad proto, že věděla, že aspoň někdo její hlas slyší.

Dnes už je Marta pryč. Její dům stojí prázdný a já často chodím kolem plotu a vzpomínám na její úsměv.

Někdy přemýšlím: Proč jsme tak hluší k bolesti těch nejbližších? A kolik hlasů kolem nás ještě čeká na to, až je konečně uslyšíme?