Dům, který nás rozděluje: Příběh jedné rodiny z Valašského Meziříčí
„Mami, prosím tě, poslouchej mě aspoň tentokrát!“ vyhrknu a hlas se mi třese. Stojím u kuchyňského stolu, ruce křečovitě sevřené kolem hrnku s vychladlým čajem. Maminka stojí u okna, zády ke mně, a dívá se ven na zahradu, kde kdysi s tátou sázeli jabloně. Její ramena jsou napjatá, jako by čekala ránu.
„Jozefe, tohle je náš domov. Tady jsi vyrostl. Tady jsme byli šťastní,“ šeptá a v hlase jí zní smutek i vzdor.
„Byli jsme,“ opravím ji tiše. „Ale teď… teď už tu není nic, co by nás drželo pohromadě. Táta je pryč, sestra žije v Brně a já… já potřebuju začít znovu. S Lenkou. Potřebujeme peníze na byt.“
Maminka se otočí. Její oči jsou zarudlé, ale slzy nepláče. „A co já? Kam půjdu? Myslíš, že mi někdo dá nový domov? Já už nic jiného nemám.“
V tu chvíli se mi sevře hrdlo. Vím, že má pravdu. Tenhle dům je pro ni všechno – vzpomínky na tátu, na naše dětství, na společné Vánoce i hádky u nedělního oběda. Ale pro mě je to jen místo, kde se dusím minulostí.
Lenka čeká v autě před domem. Vím, že je nervózní, že už má dost toho věčného čekání a nejistoty. „Mami…“ začnu znovu a snažím se najít správná slova. „Já už to tady nezvládám. Každý kout mi připomíná všechno, co jsme ztratili. Potřebuju změnu. A ty… ty si zasloužíš klid.“
„Klid?“ zasměje se hořce. „Klid budu mít až v hrobě.“
Tohle mě zasáhne víc než cokoliv jiného. Najednou mám chuť všechno vzdát, obejmout ji a říct, že tu s ní zůstanu navždy. Ale vím, že bych lhal jí i sobě.
Do kuchyně vtrhne sestra Alena, která přijela z Brna na víkend. „Co se tu děje?“ ptá se ostře a rozhlíží se po nás dvou.
„Jozef chce prodat dům,“ řekne maminka tvrdě.
Alena si povzdechne a posadí se ke stolu. „Mami, vždyť víš, že to jednou přijít muselo. Sama to tu neutáhneš a Jozef má pravdu – potřebuje začít žít svůj život.“
Maminka na ni pohlédne s bolestí v očích. „A co já? Vy všichni odejdete a já tu zůstanu sama?“
„Můžeš jít bydlet ke mně do Brna,“ navrhne Alena opatrně.
Maminka zavrtí hlavou. „Nechci být nikomu na obtíž.“
V kuchyni visí těžké ticho. Venku začíná pršet a kapky bubnují na parapet jako tlukot srdce.
Vzpomínám si na dětství – jak jsme s tátou stavěli sněhuláka na zahradě, jak maminka pekla vánočku a smála se našim pokusům o koledy. Všechno to bylo tak dávno…
„Mami,“ řeknu tiše, „já tě nechci opustit. Ale nemůžeme žít pořád v minulosti.“
Maminka si otře oči a podívá se na mě dlouhým pohledem. „A co když já jinou budoucnost nechci?“
Lenka mezitím vejde do domu a opatrně nakoukne do kuchyně. „Dobrý den,“ pozdraví nesměle.
Maminka ji přejede pohledem plným výčitek i smutku. „Takže kvůli ní?“
„Nejen kvůli ní,“ bráním se rychle. „Kvůli sobě. Kvůli nám všem.“
Alena vstane a obejme maminku kolem ramen. „Mami, pojďme to probrat v klidu. Nikdo tě nechce vyhnat na ulici.“
Maminka se rozpláče a já mám pocit, že mi pukne srdce.
Sedíme pak dlouho mlčky u stolu. Každý ponořený do svých myšlenek a bolestí.
Nakonec maminka tiše řekne: „Dobře. Prodejte ten dům. Ale slibte mi jedno – že mě nenecháte samotnou.“
Přikývnu a cítím úlevu i vinu zároveň.
O týden později podepisujeme smlouvu o prodeji domu. Maminka balí krabice se starými fotkami a porcelánem po babičce. Loučíme se s každým koutem, s každým škrábancem na podlaze i vrzajícími schody.
Když odjíždíme poslední den autem pryč, maminka sedí vedle mě a mlčí. Dívá se zpět na dům, který byl naším domovem čtyřicet let.
V hlavě mi zní její slova: „Slibte mi, že mě nenecháte samotnou.“ A já přemýšlím – opravdu jsme udělali správnou věc? Nebo jsme jen obětovali minulost ve jménu nejisté budoucnosti?
Co byste udělali vy? Je lepší držet se vzpomínek, nebo dát přednost novému začátku?