„Dej mi svůj byt a dostaneš můj“ – Příběh o rodinných intrikách a boji za vlastní štěstí

„Tak co, Jano, už jsi se rozhodla?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl směsicí netrpělivosti a falešné laskavosti. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a dívala se na svou tchyni, paní Věru. Její oči mě propalovaly skrz na skrz. Můj muž Petr seděl vedle mě, ale mlčel. Věděl, že je to moje bitva.

Bylo to už několik týdnů, co mi Věra navrhla tu „skvělou“ výměnu: „Dej mi svůj byt na sídlišti v Modřanech, já ti dám svůj v Nuslích. Ale musíš mi ho přepsat, víš, kvůli jistotě.“ Prý je to fér – její byt je větší a blíž centru. Jenže já jsem v tom svém vyrostla, každý kout má pro mě vzpomínku. A hlavně – proč bych měla přepisovat byt na ni?

„Mami, není to tak jednoduché,“ zkusil Petr opatrně. „Jana má k tomu bytu vztah.“

Věra si odfrkla. „Vztah? To je jenom panelák! Já ti nabízím lepší život, Jano. Ale musíš mi věřit.“

Jenže já jsem jí nevěřila. Od té doby, co jsme s Petrem spolu, snažila se mě ovládat. Nejprve drobné rady ohledně vaření, pak jak vychovávat naši dceru Klárku. Teď chtěla i můj byt.

Začala jsem špatně spát. V noci jsem chodila po svém malém bytě a hladila stěny, jako bych se loučila. Petr byl rozpolcený – nechtěl jít proti matce, ale viděl, jak mě to ničí.

Jednoho dne přišla Věra neohlášeně. Přinesla koláč a smlouvu. „Podívej se na to, Jano,“ řekla sladce. „Stačí podepsat.“

„A co když si to rozmyslíte?“ zeptala jsem se tiše.

„Neboj se, já bych tě nikdy neoklamala,“ usmála se a pohladila mě po ruce. Ale její oči byly tvrdé.

Začaly hádky. Petr křičel na matku: „Proč jí to děláš? Proč jí nemůžeš nechat její byt?“ Věra plakala: „Já už nemám nikoho jiného než vás! Chci být blíž vnoučeti!“

Klárka se ptala: „Mami, proč babička pořád brečí?“ Neměla jsem odpověď.

Začala jsem se ptát sousedů v Nuslích na Věřin byt. Dozvěděla jsem se, že má dluhy na nájmu a že ji několikrát navštívili exekutoři. Najednou mi všechno dávalo smysl.

Petr byl zdrcený: „Myslíš, že nás chce podvést?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale nemůžeme riskovat střechu nad hlavou.“

Věra začala tlačit víc. Volala mi do práce, psala SMS: „Jano, už jsi to podepsala? Jinak přijdu o všechno!“

Jednou večer přišla s kufrem a oznámila: „Stěhuju se k vám, dokud si to nerozmyslíš.“

Bylo to peklo. Každý den narážky, výčitky, slzy. Klárka byla zmatená, Petr na pokraji zhroucení.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a slyšela Věru mluvit s někým po telefonu: „Neboj se, ten byt bude brzy můj. Jana je slabá.“

To mě zlomilo i posílilo zároveň.

Druhý den ráno jsem jí řekla: „Věro, odejděte z mého bytu. A už nikdy mi nevolejte.“

Zařvala: „Ty nevděčná holko! Já ti chtěla pomoct!“

„Nechtěla jste pomoct mně. Chtěla jste pomoct sobě.“

Odešla. Petr byl potichu celý den. Večer mě objal: „Promiň, že jsem tě nechal v tom samotnou.“

Bylo ticho. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Dnes už vím, že rodina není o tom dělat vše za každou cenu. Někdy musíme chránit sami sebe i před těmi nejbližšími.

Přemýšlím – kolik lidí kolem nás žije v podobném strachu? Kolik z nás má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?