Dědictví, které nás rozdělilo: Příběh jedné rodiny v Praze

„To není fér! Vždycky jsi byla mámina oblíbenkyně, a teď chceš i ten byt v Praze?“ křičela na mě sestra Jana, zatímco v kuchyni našeho starého domu v Novém Městě práskala dvířky od kredence. Její hlas se třásl vztekem a já cítila, jak mi v hrudi buší srdce. Táta seděl u stolu, mlčky míchal kávu a pohledem těkal mezi námi dvěma. Maminka stála u okna, zády k nám, a zírala do zahrady, jako by tam hledala odpovědi na otázky, které jsme si nikdy netroufli vyslovit nahlas.

Všechno začalo tím dopisem od notáře. Teta Libuše, kterou jsme znali jen z několika návštěv a pohlednic, zemřela a odkázala nám svůj byt na Vinohradech. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Najednou jsme měli možnost opustit náš malý svět, kde se každý znal s každým, kde jsme měli své jistoty i svá malá tajemství. Ale místo radosti přišla nejistota a strach.

„Proč bychom měli všechno opustit?“ ptala se maminka tiše, když jsme večer seděli v obýváku. „Tady máme kořeny. Tady jsme doma.“

Ale Jana byla jiného názoru. „Mami, vždyť je to Praha! Nový začátek! Už žádné drby na náměstí, žádné pomluvy od sousedů. Můžeme být konečně někdo!“ Její oči zářily nadějí, ale já jsem v nich viděla i něco jiného – touhu utéct před minulostí.

Já sama jsem byla rozpolcená. Na jednu stranu jsem milovala náš dům s vrzajícími schody a jabloní na zahradě, kde jsme s Janou jako malé lezly na strom a snily o velkém světě. Na druhou stranu mě lákala představa života ve městě, kde bych nebyla jen „ta mladší od Nováků“, ale mohla bych být sama sebou.

Rozhodnutí padlo rychleji, než jsem čekala. Táta byl pro – „aspoň si děti zkusí něco nového,“ řekl a pohladil maminku po ruce. Maminka mlčela, ale v očích měla slzy. A tak jsme jednoho chladného březnového rána naložili auto krabicemi a vydali se do Prahy.

Byt na Vinohradech byl krásný – vysoké stropy, parkety, výhled do zeleného vnitrobloku. Ale už první večer bylo jasné, že jsme si s sebou přivezli i všechny naše problémy. Jana chtěla okamžitě začít nový život – chodila po kavárnách, hledala si práci a nové kamarády. Já jsem se snažila najít si místo na vysoké škole a zapadnout mezi spolužáky, kteří mluvili jiným jazykem – jazykem města.

Maminka se uzavřela do sebe. Každý den volala sousedce z Nového Města a stýskala si po starých časech. Táta chodil do práce a večer seděl u televize, jako by čekal, že se všechno vrátí do normálu.

Jednou večer jsem slyšela Janu telefonovat s kamarádkou: „Víš, ona se tu vůbec nehodí. Pořád jen vzpomíná na starý dům. Já už toho mám dost.“

Cítila jsem se zrazená. Byly jsme sestry, měly bychom držet při sobě. Ale místo toho nás dědictví rozdělilo víc než kdy dřív.

Jednoho dne přišla maminka domů s rozhodnutím: „Já se vracím do Nového Města. Tady nejsem šťastná.“ Táta se na ni dlouho díval a pak jen tiše řekl: „Půjdu s tebou.“

A tak jsme zůstaly s Janou samy v bytě, který měl být naším novým domovem. Ale místo toho mezi námi vyrostla zeď mlčení a nevyřčených výčitek.

Jednou v noci jsem našla Janu sedět na balkoně s hlavou v dlaních. „Myslela jsem, že to bude jiné,“ šeptala. „Myslela jsem, že tady začneme znovu… ale možná jsme prostě patřily tam.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy jsme přijely do Prahy. Rodiče žijí zpátky v našem starém domě, my s Janou jsme si našly každá svou cestu – ona pracuje v knihkupectví na Vinohradech, já studuji žurnalistiku na Karlově univerzitě.

Ale pořád si kladu otázku: Stálo to všechno za to? Může dědictví opravdu spojit rodinu – nebo ji jen rozdělit? Co byste udělali vy na mém místě?