„Brzy tě odvedu od těch nešťastných rodičů,“ řekla babička svému vnukovi

Růžena byla vždy oporou pro svou rodinu. Bydlela hned vedle svého syna Jakuba a jeho manželky Anny, a byla vždy k dispozici, aby pomohla. Ať už šlo o hlídání jejich malého syna Davida nebo pomoc s domácími pracemi, Růžena byla na místě okamžitě. Anna si této pomoci vážila, zvláště když Jakub pracoval dlouhé hodiny a ona se často cítila přetížená.

Nicméně, Růžena měla své zvláštnosti. Byla známá svým excentrickým chováním a někdy říkala věci, které Anně nebyly příjemné. Ale Anna, vděčná za pomoc, se rozhodla tyto podivnosti přehlížet. Koneckonců, Růžena to myslela dobře a její pomoc byla neocenitelná.

Jednoho večera, když Anna připravovala večeři, Růžena přišla hlídat Davida. Malý chlapec svou babičku zbožňoval a často spolu trávili hodiny hraním. Když Anna krájela zeleninu v kuchyni, slyšela Růženu a Davida smát se v obývacím pokoji. Byl to uklidňující zvuk, který jí dodával pocit, že není sama.

Pak ale Růženin hlas nabral jiný tón. Byl měkčí, téměř spiklenecký. Anna nerozuměla slovům, ale něco na změně Růženina chování ji znepokojilo. Položila nůž a tiše se přiblížila k obývacímu pokoji, postavila se těsně za dveře a poslouchala.

„Brzy tě odvedu od těch nešťastných rodičů,“ zašeptala Růžena Davidovi, který na ni hleděl s širokýma očima. „Půjdeme někam daleko, jen ty a já. Budeš tam mnohem šťastnější.“

Anně se zastavilo srdce. Pocítila chladný mráz po zádech. O čem to Růžena mluvila? Vstoupila do místnosti, snažila se udržet hlas klidný. „O čem si to šeptáte?“

Růžena vzhlédla, její tvář byla maskou nevinnosti. „Ale nic, drahá. Jen jsem Davidovi vyprávěla malý příběh.“

Anna se nuceně usmála, ale její mysl pracovala na plné obrátky. Nemohla se zbavit pocitu, že něco je velmi špatně. Té noci, poté co Růžena odešla domů a David usnul, řekla Jakubovi, co slyšela. On to odmítl jako další z podivností své matky, ale Anna to nemohla pustit z hlavy.

V následujících týdnech se Růženino chování stávalo stále podivnější. Objevovala se neohlášeně, někdy pozdě v noci, a trvala na tom, že musí vidět Davida. Začala mu nosit dárky, podivné cetky, které se pro dítě nehodily. A vždy tam byly ty šepoty, tajné rozhovory, které Anna nemohla zachytit.

Jedno odpoledne se Anna rozhodla Růženu konfrontovat. Přešla k jejímu domu, odhodlaná zjistit, co se děje. Růžena otevřela dveře s úsměvem, ale v jejích očích bylo něco znepokojivého.

„Růženo, musíme si promluvit,“ řekla Anna, snažila se udržet hlas klidný. „Všimla jsem si některých věcí a mám obavy.“

Růženin úsměv zmizel. „Obavy? O co?“

„O tebe,“ odpověděla Anna. „A o Davida. Říkáš podivné věci a to mě znepokojuje.“

Růženin výraz ztvrdl. „Ty tomu nerozumíš, Anno. Dělám to, co je pro Davida nejlepší. Zaslouží si lepší než tohle.“

„Lepší než co?“ zeptala se Anna, její hlas se zvedal. „Jsme jeho rodiče, Růženo. Milujeme ho.“

Růžena zavrtěla hlavou. „Ty to nevidíš, že? Jsi příliš zabraná do svého světa, abys viděla, co je pro něj nejlepší.“

Anna pocítila nával hněvu. „Nemáš právo to říkat. David je náš syn a my rozhodneme, co je pro něj nejlepší.“

Růženiny oči zableskly hněvem. „Myslíš si, že víš, co je nejlepší? Jsi jen dítě sama o sobě. Nemáš tušení, co to obnáší vychovávat dítě.“

Anna ustoupila, její srdce bušilo. „Myslím, že bys nás měla na chvíli nechat být, Růženo. Potřebujeme prostor.“

Růženina tvář se zkřivila vztekem. „Nemůžeš mě od něj držet dál. Najdu způsob. Uvidíš.“

Anna se otočila a odešla, její ruce se třásly. Věděla, že musí chránit svého syna, ale neměla tušení, jak daleko je Růžena ochotná zajít.

V následujících týdnech se Růženino chování stalo ještě více nevyzpytatelným. Začala se objevovat ve škole, kam David chodil, a snažila se ho vzít domů. Škola zavolala Anně, která musela situaci vysvětlit řediteli. Dohodli se, že budou Davida pečlivě hlídat a nepustí ho s nikým jiným než s rodiči.

Ale Růžena byla neúnavná. Jednoho večera přišla Anna domů a našla otevřené dveře a Davida nikde. Panika ji zachvátila, když prohledávala dům a volala jeho jméno. Na kuchyňském stole našla vzkaz, napsaný Růženiným rukopisem.

„Říkala jsem ti, že ho vezmu. Je teď se mnou v bezpečí. Nepokoušej se nás hledat.“

Annin svět se zhroutil. Zavolala Jakuba, který okamžitě přijel domů, a ihned kontaktovali policii. Bylo zahájeno pátrání, ale Růžena a David nebyli k nalezení.

Dny se změnily v týdny a nebylo po nich ani stopy. Anna a Jakub byli zdrceni, jejich životy se obrátily naruby. Mohli jen doufat, že David je v bezpečí a že se jednoho dne vrátí k nim.

Ale hluboko uvnitř se Anna obávala nejhoršího. Růžena byla vždy nevyzpytatelná a teď vzala jejich syna. Budoucnost byla nejistá a oni mohli jen čekat a doufat v zázrak, který možná nikdy nepřijde.