Zůstala jsem sama s dítětem: Když rodina rozbije tvé sny

„Takže ty si opravdu myslíš, že si tě vezme? Prober se, Lucie!“ slyšela jsem za dveřmi kuchyně hlas paní Novotné, Kamilovy matky. Stála jsem v předsíni jejich bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v břiše mi cukalo dítě, které jsem nosila. Kamil seděl u stolu, oči sklopené, a mlčel. Všechno ve mně křičelo: řekni něco! Postav se za mě! Ale on jen mlčel.

„Mami, nech toho,“ zamumlal nakonec. Ale bylo to slabé, bez přesvědčení. Paní Novotná se na mě podívala s ledovým klidem. „Lucie, my ti pomůžeme s dítětem. Ale svatba? To je nesmysl. Kamil je ještě mladý, má před sebou celý život.“

Chtělo se mi křičet. Vždyť jsme spolu byli tři roky! Plánovali jsme společnou budoucnost, mluvili o dětech i o svatbě. Ale teď, když jsem byla těhotná, všechno se změnilo. Najednou jsem byla jen problém, který je potřeba vyřešit.

Odešla jsem z jejich bytu s hlavou plnou otázek. Co teď? Mám bojovat za Kamila? Nebo mám odejít a začít znovu sama? Moje máma mi říkala: „Lucko, hlavně mysli na sebe a na miminko.“ Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama?

Kamil mi večer napsal zprávu: „Promiň, že to tak dopadlo. Potřebuju čas.“ Čas? Já nemám čas! Dítě roste každým dnem a já potřebuju vědět, na čem jsem.

Druhý den mi volal jeho táta, pan Novotný. „Lucko, nechci tě do ničeho tlačit, ale pokud budeš chtít, pomůžu ti. Vím, jaká je moje žena… Kamil je slaboch, ale není zlý kluk.“

Seděla jsem v kuchyni u hrnku studeného čaje a přemýšlela nad jeho slovy. Pan Novotný byl vždycky rozumný chlap. Ale co když má pravdu? Co když Kamil prostě není připravený být otcem?

Začaly mi chodit zprávy od kamarádek. „Drž se!“, „Jestli tě nemiluje dost na to, aby si tě vzal, nestojí za to!“, „Mysli na mimčo!“ Ale žádná z nich nebyla v mé kůži. Nikdo neví, jaké to je cítit v sobě nový život a zároveň vědět, že ten, koho miluješ, tě nechává samotnou.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně našeho malého bytu v Modřanech a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude být samoživitelka. Jak zvládnu platit nájem? Co řeknu v práci? Jak to zvládnu bez Kamila?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. „Lucie,“ řekla mi jednou, „vy jste silnější, než si myslíte. Někdy je lepší odejít od lidí, kteří vás stahují ke dnu.“

Ale bylo to tak těžké. Každý den jsem čekala na zprávu od Kamila. Každý den jsem doufala, že přijde a řekne: „Chci být s tebou i s naším dítětem.“ Ale místo toho přišla další zpráva: „Mamka říká, že bychom měli počkat.“

Jednoho dne jsem potkala Kamila v obchodě. Stál u regálu s pečivem a vypadal unaveně. „Ahoj,“ řekl tiše.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a snažila se nebrečet.

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Jak asi?“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Jsem těhotná a sama.“

Kamil sklopil oči. „Já… nevím, co mám dělat.“

„To já taky ne,“ řekla jsem a odešla pryč.

Doma jsem si pustila staré fotky nás dvou z dovolené v Krkonoších. Byli jsme šťastní. Co se stalo? Kde se to pokazilo?

Začala jsem psát deník pro své nenarozené dítě. Psala jsem mu o svých obavách i nadějích. O tom, jak moc ho miluju už teď. O tom, že i když je jeho táta slaboch, já udělám všechno pro to, abych byla dobrou mámou.

Jednoho dne mi pan Novotný přinesl tašku s dětskými věcmi. „Lucko, kdybys cokoliv potřebovala…“ řekl rozpačitě.

„Děkuju,“ odpověděla jsem a poprvé po dlouhé době se usmála.

Začala jsem chodit na předporodní kurzy sama. Bylo tam víc žen jako já – opuštěných nebo rozvedených. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem jediná.

Když přišel den porodu, byla jsem vyděšená i odhodlaná zároveň. Kamil nepřišel. Poslal jen krátkou zprávu: „Držím palce.“

Když jsem poprvé držela svého syna v náručí, věděla jsem, že všechno zvládnu. Pro něj.

Teď sedím doma s malým Matýskem v náručí a přemýšlím: Měla bych ještě bojovat o Kamila? Nebo je lepší začít nový život sama? Co byste udělali vy na mém místě?