Zruš všechny plány, nebo si neříkej dobrá babička: Příběh jedné rodiny
„Jano, prosím tě, můžeš na chvíli přijít?“ ozvalo se mi do telefonu, když jsem právě v kuchyni míchala těsto na bábovku. Hlas mého syna Tomáše zněl unaveně, skoro zlomeně. Bylo pondělní odpoledne a já měla v plánu konečně po dlouhé době vyrazit s kamarádkami na výlet do Karlových Varů. Už týdny jsme to plánovaly. Ale v Tomášově hlase bylo něco, co mě nenechalo klidnou.
„Co se děje, Tome?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit podráždění, že mi zase někdo ruší plány. „Je všechno v pořádku s malým?“
„No… vlastně ne. Potřebujeme pomoct. Lucčina máma je zase v nemocnici, její táta chodí domů opilý a hádá se s Luckou i její sestrou. Všichni jsme namačkaní v tom jejich dvoupokojáku a už to fakt nezvládáme. Malý pořád brečí, Lucka je na dně. Nemohla bys na pár dní přijít pohlídat nebo si ho vzít k sobě?“
Ztuhla jsem. V hlavě mi běželo: Zase já? Proč vždycky já? Vždyť mám taky právo na svůj život! Ale pak jsem si vzpomněla na to malé miminko, jak se na mě vždycky usměje, když ho držím v náručí. A taky na Lucii, která nikdy neměla lehký život – její máma byla už několikrát na psychiatrii, otec je notorik a sestra Petra je věčně nezaměstnaná.
„Mami, prosím…“ ozval se Tomáš znovu tišeji.
Vzdychla jsem. „Dobře, Tome. Přijdu zítra ráno.“
Položila jsem telefon a cítila, jak se ve mně pere vztek s lítostí. Proč musím vždycky všechno obětovat? Proč nemůže někdy pomoct někdo jiný? Proč si Tomáš vybral právě Lucii, když věděl, jakou má rodinu?
Večer jsem seděla u stolu s manželem Petrem. „Takže zase rušíš výlet?“ zeptal se bez obalu.
„Co mám dělat? Malý je moje krev. Nemůžu ho tam nechat mezi těmi hádkami a opilci.“
Petr pokrčil rameny. „Ale co tvoje kamarádky? Co tvůj život? Vždyť už jsi jim to dvakrát odřekla.“
„Já vím…“ šeptla jsem a cítila slzy v očích.
Ráno jsem dorazila do toho malého bytu na sídlišti v Modřanech. Už ve dveřích mě udeřil zápach cigaret a levného alkoholu. Lucie seděla na gauči, oči zarudlé od pláče, malý Honzík jí spal v náručí.
„Děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala Lucie.
„To je samozřejmé,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech.
V kuchyni seděl její otec a něco nesrozumitelně brblal do půllitru piva. Petra se hádala s nějakým klukem přes telefon. Bylo mi jasné, že tady není žádný klid pro dítě.
„Vezmu Honzíka k sobě na pár dní,“ navrhla jsem tiše Tomášovi.
„Děkuju, mami. Fakt nevím, co bychom bez tebe dělali.“
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak jsme se sem dostali. Tomáš byl vždycky hodný kluk, ale nikdy neměl moc sebevědomí. Lucie byla jeho první láska – krásná, ale zranitelná dívka s očima plnýma smutku. Když mi ji poprvé přivedl domů, měla na sobě staré džíny a vytahaný svetr. Bylo mi jí líto. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jejich život bude takhle těžký.
Doma jsem Honzíka položila do postýlky a dívala se na něj, jak spokojeně spí. Najednou mi bylo jasné, že bych pro něj udělala cokoliv. Ale zároveň jsem cítila hořkost – proč musím být vždycky ta silná? Proč nemůže někdy pomoct i Lucčina rodina? Proč musím být já ta „dobrá babička“, která všechno zachraňuje?
Večer mi volala kamarádka Alena: „Tak co, jedeš zítra?“
„Ne… zase ne,“ odpověděla jsem tiše.
„Jano, ty už žiješ jen pro druhé! Kdy začneš žít i pro sebe?“
Nevěděla jsem, co říct.
Další dny byly jako na houpačce. Honzík byl hodný, ale často plakal ze spaní – asi cítil napětí doma u Lucie. Tomáš mi volal každý večer a děkoval mi do omrzení. Lucie byla vděčná, ale zároveň jsem cítila její stud – jako by se styděla za svou rodinu i za to, že potřebuje moji pomoc.
Jednou večer přišla Lucie ke mně domů pro Honzíka dřív než obvykle. Sedly jsme si ke stolu a ona začala plakat.
„Jano… já už to nezvládám. Táta mě pořád uráží, Petra mi závidí Tomáše i Honzíka… Já bych nejradši utekla pryč.“
Vzala jsem ji za ruku: „Lucie, nejsi v tom sama. Ale musíš chtít něco změnit.“
„A co když to nejde? Nemáme peníze na vlastní bydlení… Tomáš má jen tu práci ve skladu… Já mám jen mateřskou…“
Bylo mi jí líto. Ale zároveň jsem cítila vztek – proč si pořád všichni myslí, že je moje povinnost všechno zachraňovat?
Když odešla, seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela o svém životě. Vždycky jsem byla ta spolehlivá – pro děti, pro manžela, pro rodiče… Ale kde jsem v tom všem já?
Druhý den ráno jsem šla s Honzíkem na procházku do parku. Potkala jsem sousedku paní Novotnou.
„Jano, ty jsi pořád s tím malým? Ty jsi fakt ta nejlepší babička!“
Usmála jsem se, ale uvnitř mě to bodlo.
Jsem opravdu dobrá babička? Nebo jen neumím říct ne?
A kde je hranice mezi pomocí a obětováním sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?