„Zaplatíš svatbu své sestry, vždyť máš peníze“ – Česká rodinná drama o očekáváních a obětech

„Takže ty opravdu nechceš zaplatit tu svatbu? Vždyť máš peníze, Lucie!“ Maminčin hlas zněl v telefonu ostřeji než kdy jindy. Seděla jsem v zasedačce na Smíchově, kolem mě kolegové, kteří právě řešili nový projekt pro klienta. Všichni se smáli nějakému vtipu, ale mně se třásly ruce a srdce mi bušilo až v krku.

„Mami, já… nemůžu teď mluvit. Zavolám ti později,“ zašeptala jsem a rychle hovor ukončila. Ale její slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Vždyť máš peníze. Jako by to byla samozřejmost – že když se mi v práci daří, musím být bankomatem pro celou rodinu.

Když jsem večer přišla domů do svého bytu na Vinohradech, čekala na mě další salva zpráv. Nejprve od mamky: „Lucko, prosím tě, je to přece tvoje sestra. Vždycky jsi byla ta rozumná.“ Pak od táty: „Nechci se do toho plést, ale mamka má pravdu.“ A nakonec i od samotné Jany, mé mladší sestry: „Luci, já vím, že je to hodně peněz, ale já si tu svatbu s Petrem tak přeju…“

Sedla jsem si na gauč a rozplakala se. Ne proto, že bych ty peníze neměla. Ale proto, že jsem měla pocit, že mě nikdo neposlouchá. Že nikdo nevidí, jak moc jsem musela obětovat, abych se dostala tam, kde jsem. Že nikdo nevidí ty večery strávené v kanceláři, samotu po rozvodu s Tomášem, ani to, jak těžké je být pořád ta „silná“.

Druhý den jsem šla k rodičům na večeři. Bylo to jako vstoupit do minového pole. Mamka hned u dveří: „Tak co jsi rozhodla?“ Táta mlčel a díval se do stolu. Jana seděla v rohu a tvářila se provinile.

„Mami, já chápu, že chcete pro Janu krásnou svatbu. Ale proč bych ji měla platit já?“ zeptala jsem se tiše.

Mamka se rozohnila: „Protože jsi to vždycky zvládla! Jana nikdy neměla takové štěstí jako ty. Ty máš byt, dobrou práci… Ona je učitelka na základce! A Petr je ještě na škole.“

„Ale já jsem si to všechno musela vybojovat sama! Nikdo mi nic nedal zadarmo,“ bránila jsem se.

Jana se rozplakala: „Já nechci, abys byla naštvaná… Já jen… vždycky jsi byla moje velká sestra a já tě obdivovala.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsem Janě pomáhala s úkoly, jak jsem jí půjčovala oblečení na diskotéky, jak jsem jí kryla záda před rodiči. A teď mám zaplatit její svatbu? Protože mám víc?

Večer jsme seděly s Janou samy v jejím pokoji. „Luci… já vím, že je to nespravedlivé,“ šeptala. „Ale já prostě nechci začínat manželství s dluhy. Petr by to nikdy nepřiznal, ale jeho rodiče nám taky nepomůžou.“

Podívala jsem se na ni a najednou jsem ji viděla jinak – ne jako rozmazlenou mladší sestru, ale jako holku, která má strach z budoucnosti. „Jani… já ti chci pomoct. Ale ne takhle. Nechci být jenom peněženka.“

Další dny byly plné ticha a napětí. Mamka mi přestala volat. Táta mi poslal SMS: „Nezlob se na mámu.“ V práci jsem byla podrážděná a kolegyně Martina si toho všimla.

„Co se děje?“ zeptala se při obědě.

„Rodina,“ povzdechla jsem si. „Chtějí po mně zaplatit sestřinu svatbu.“

Martina se rozesmála: „To je typicky český! Kdo má víc, ten platí za ostatní.“

Ale mně do smíchu nebylo.

Nakonec jsem pozvala rodiče i Janu k sobě domů. Připravila jsem kávu a koláč podle babiččina receptu – možná abych jim připomněla, že pořád patřím do rodiny.

„Rozhodla jsem se,“ začala jsem. „Dám vám část peněz na svatbu. Ale chci, abyste věděli, že to není samozřejmost. Chci být součástí plánování, chci vědět, za co peníze půjdou. A hlavně – chci, abyste mě brali jako člena rodiny, ne jen jako bankomat.“

Mamka chvíli mlčela a pak přikývla: „Máš pravdu. Možná jsme na tebe moc tlačili.“

Jana mě objala: „Děkuju… a promiň.“

Nevím, jestli jsme tím vyřešili všechny naše problémy. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že mě slyší.

Někdy si říkám: Je správné obětovat své sny pro rodinu? Nebo bychom měli myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?