Zakázaná matka: Příběh o tetování, předsudcích a boji za vlastní děti

„Paní Novotná, opravdu vás nemůžeme pustit dovnitř. Je mi to líto, ale pravidla jsou pravidla.“

Stála jsem před hlavním vchodem základní školy v Brně-Židenicích, ruce sevřené v pěst, srdce mi bušilo až v krku. Za skleněnými dveřmi jsem zahlédla svou nejmladší dceru Aničku, jak nervózně přešlapuje v řadě spolužáků, připravená na svůj první školní recitál. Měla na sobě šaty, které jsme spolu vybíraly, a v očích naději, že mě uvidí v publiku. Místo toho jsem stála venku, protože prý „můj vzhled není vhodný pro školní prostředí“.

Mám tetování. Hodně tetování. Každý obrázek na mé kůži má svůj příběh – jména mých dětí na zápěstí, květiny na předloktí, portrét mé zesnulé maminky na zádech. Pro mě jsou to vzpomínky, pro ostatní stigma. Když jsem se před lety rozhodla pro první tetování, netušila jsem, že mi jednou zavřou dveře před nosem kvůli tomu, jak vypadám.

„Mami, proč jsi tam nebyla?“ ptala se mě Anička večer, když jsme seděly u stolu a ona si hrála s kouskem chleba. Snažila jsem se jí vysvětlit, že někdy lidé nerozumí tomu, co je jiné. Ale jak to vysvětlit osmileté holčičce, která jen chtěla vidět mámu v hledišti?

Můj muž Petr byl naštvaný. „Tohle už je moc! Měli bychom si stěžovat ředitelce.“ Ale já věděla, že to není jen o škole. Je to všude. V obchodě mě prodavačka sleduje pohledem, jako bych chtěla něco ukrást. V tramvaji si ke mně nikdo nesedne. A když jsem hledala práci po mateřské, slyšela jsem stále dokola: „Vaše kvalifikace je v pořádku, ale obáváme se, že byste nezapadla do našeho kolektivu.“

Jednou jsem byla na pohovoru v malé účetní firmě na Veveří. Vedoucí personalistka paní Dvořáková si mě prohlížela od hlavy k patě a pak se zeptala: „A nemohla byste si ty ruce něčím zakrýt? Naši klienti jsou konzervativní.“ Odpověděla jsem jí klidně: „Moje ruce jsou moje vizitka stejně jako moje práce.“ Práci jsem samozřejmě nedostala.

Doma jsem se snažila být silná. Pro děti i pro Petra. Ale někdy večer, když všichni spali, jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem sobecká matka. Jestli by bylo lepší být „normální“, nevyčnívat.

Jednou přišel domů můj nejstarší syn Honza s poznámkou od učitelky: „Vaše maminka by měla zvážit svůj vzhled při účasti na školních akcích.“ Honza byl bledý a nechtěl o tom mluvit. Později mi řekl: „Mami, já tě mám rád takovou, jaká jsi. Ale ve škole se mi kvůli tobě smějí.“ To mě zasáhlo víc než všechny odmítnuté pohovory dohromady.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli mám bojovat nebo ustoupit. Petr mě podporoval: „Lucie, nejsi špatná máma. Jsi statečná máma.“ Ale já jsem se cítila zlomená.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat otevřený dopis ředitelce školy i rodičům ostatních dětí. Popsala jsem svůj příběh – proč mám tetování, co pro mě znamenají a jak mě bolí být vylučovaná z běžného života jen kvůli vzhledu. Dopis jsem zveřejnila i na Facebooku v místní skupině.

Reakce byly různé. Někteří rodiče mi psali podpůrné zprávy: „Lucie, držíme vám palce! Vaše děti mají štěstí.“ Jiní byli méně milosrdní: „Kdybyste chtěla být přijímaná ve společnosti, neměla jste si ničit tělo.“

Ale něco se změnilo. Při dalším školním vystoupení mě pozvala jedna z maminek dovnitř: „Pojďte si sednout k nám. Děti vás potřebují.“ A já poprvé po dlouhé době cítila, že nejsem sama.

Začala jsem chodit na besedy o předsudcích do komunitního centra a mluvila s dalšími rodiči o tom, jaké to je být jiný – ať už kvůli vzhledu, původu nebo zdravotnímu stavu. Moje děti viděly, že i když je svět někdy krutý, dá se bojovat za to být sám sebou.

Práci jsem nakonec našla v malé kavárně na Křenové ulici. Majitelka Jana měla taky tetování a řekla mi: „Tady jsi vítaná taková, jaká jsi.“

Dnes už vím, že moje tetování nejsou překážkou – jsou mojí silou. Ale pořád přemýšlím: Kolik lidí ještě musí zažít podobnou bolest jen proto, že vypadají jinak? A kdy se naše společnost naučí dívat se pod povrch?

Co myslíte vy? Máme právo být přijímáni takoví, jací jsme – i když jsme jiní?