Vyhodila jsem tchyni, tchána i manžela z bytu. Nelituji ani vteřiny – konečně dýchám.

„Tohle už dál nejde, Martine! Už toho mám dost!“ křičela jsem, zatímco se mi třásly ruce a v očích pálily slzy. Stála jsem uprostřed našeho malého obýváku na pražském sídlišti, kde jsme bydleli už osm let. Tchyně paní Novotná se na mě dívala s pohrdavým úšklebkem, tchán mlčel a manžel Martin jen bezradně krčil rameny.

„Kláro, uklidni se, vždyť jsme jen řekli, že bys mohla ten guláš příště trochu víc osolit,“ procedila mezi zuby tchyně a významně se podívala na svého syna. „A že bys mohla být trochu víc doma, když Martin tolik pracuje.“

V tu chvíli mi v hlavě explodovalo všechno to napětí, které jsem roky dusila. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a čekala, až Martin přijde domů. Na všechny ty dny, kdy mi tchyně volala do práce, aby mi připomněla, že bych měla víc uklízet nebo že bychom měli mít už dítě. Na to, jak mi tchán při každé návštěvě radil, jak správně větrat nebo jak správně žehlit košile.

„Ne! Už dost! Vy všichni ven! Tohle je můj byt a já už tohle ponižování nebudu snášet!“ vykřikla jsem a sama sebe překvapila silou svého hlasu. Martin na mě zíral s otevřenou pusou. „Kláro, co to děláš? To přece nemyslíš vážně…“

„Myslím to naprosto vážně! Už roky se snažím být tou správnou snachou, manželkou, hospodyňkou… Ale nikdy to nestačí! Nikdy nejsem dost dobrá! A víš co? Už mě to nezajímá!“

Tchyně se zvedla z gauče a začala si sbírat kabelku. „Takové chování jsem od tebe nečekala. Chudák Martin…“

„Chudák já!“ skočila jsem jí do řeči. „Nikdo se nikdy nezeptal, jak se mám já! Nikdo se nikdy nezajímal o to, co chci já! Jen vaše rady, vaše výčitky a vaše očekávání!“

Martin stál u dveří a vypadal ztraceně. „Kláro, prosím tě… To přece zvládneme…“

„Nezvládneme! Ty nikdy neřekneš ani slovo proti nim! Vždycky stojíš na jejich straně! Já už nemůžu…“

Tchán si odkašlal a tiše promluvil: „Možná bychom měli jít.“

A tak odešli. Slyšela jsem klapnutí dveří a najednou byl v bytě klid. Poprvé po letech ticho – žádné rady, žádné výčitky, žádné pohledy plné odsouzení. Jen já a můj dech.

Sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. Ne proto, že bych litovala toho, co jsem udělala. Ale proto, že jsem konečně udělala něco pro sebe. Bylo mi třicet čtyři let a poprvé v životě jsem měla pocit, že mám svůj život ve svých rukou.

Následující dny byly zvláštní. Martin se mi snažil volat, psal mi zprávy – nejdřív prosebné, pak naštvané. Tchyně mi poslala dlouhý e-mail plný výčitek o tom, jak jsem zničila rodinu. Moje máma mi řekla: „Kláro, možná jsi to přehnala…“ Ale já věděla, že ne.

Začala jsem chodit do práce s hlavou vztyčenou. Najednou jsem měla čas na kávu s kolegyněmi, na knížky, které jsem roky odkládala. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v kulturním domě na Jižním Městě – vždycky jsem si přála tvořit něco rukama.

Jednou večer mi zavolala moje stará kamarádka Jana: „Hele, slyšela jsem, co se stalo… Nechceš přijít na víno?“ Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé po dlouhé době se smála od srdce. Povídaly jsme si o všem možném – o práci, o chlapech, o snech z dětství.

„Víš co je nejhorší?“ řekla jsem jí po chvíli ticha. „Já vlastně ani nevím, kdo jsem bez nich všech… Bez Martina, bez jeho rodičů… Celý život jsem byla někdo pro někoho jiného.“

Jana mě pohladila po ruce: „Tak teď máš šanci to zjistit.“

A měla pravdu. Každý den byl nový začátek. Bylo těžké být sama – někdy mě přepadla panika nebo pocit viny. Ale pak jsem si vzpomněla na ten večer v obýváku a na to ticho po jejich odchodu.

Jednou ráno jsem se probudila a uvědomila si, že se těším na nový den. Že už nemám strach z toho, co řekne tchyně nebo jestli Martin přijde domů včas. Že můžu jít ven jen tak – do parku s knížkou nebo na trh pro čerstvé květiny.

Martin mi nakonec napsal poslední zprávu: „Kláro, přeju ti hodně štěstí.“ A já mu odpověděla: „Děkuju.“

Dneska už vím, že někdy je potřeba všechno ztratit, abychom mohli najít sami sebe. A že odvaha říct dost je někdy to nejdůležitější rozhodnutí v životě.

Ptám se vás: Kolikrát jste potlačili sami sebe jen proto, abyste vyhověli ostatním? A kdy jste naposledy udělali něco opravdu jen pro sebe?