Vyhodila jsem tchány i manžela z domu. Nelituji toho.

„Tohle už dál nejde, Martine! Už mě nebaví poslouchat, jak tvoje máma kritizuje každou věc, kterou udělám!“ křičela jsem přes slzy, zatímco déšť bubnoval na okno našeho panelákového bytu v Brně. Martin stál u dveří do kuchyně, ruce v kapsách, a jeho pohled byl prázdný. Za ním seděli jeho rodiče, paní a pan Novotní, na naší pohovce, jako by jim tady všechno patřilo.

„Kláro, prosím tě, uklidni se. Vždyť jsou to jenom naši rodiče. Potřebují pomoc,“ snažil se mě přesvědčit Martin už po sté. Ale já už nemohla. Tři roky jsme žili v našem dvoupokojovém bytě sami. Pak přišla pandemie, jeho rodiče už nezvládali dům na vesnici u Tišnova a Martin je pozval k nám. Prý jen na pár měsíců. Jenže z měsíců byly roky.

Každý den jsem se cítila méně a méně jako doma. Paní Novotná mi přerovnávala skříňky v kuchyni, protože „takto to přece dává větší smysl“. Pan Novotný si pouštěl televizi nahlas už od rána a komentoval zprávy tak, že jsem se bála otevřít pusu. A Martin? Ten se stáhl do sebe. Pracoval dlouho do noci a doma byl duchem nepřítomný.

Jednou večer jsem přišla domů z práce a našla paní Novotnou, jak vyhazuje moje oblíbené hrníčky do pytle s tím, že jsou „ošklivé a stejně popraskané“. To byl poslední hřebíček do rakve. „Tohle je můj domov!“ vykřikla jsem tehdy a poprvé jsem viděla v jejích očích strach.

Začaly hádky. Každý den. Martin mě prosil o trpělivost, ale já už žádnou neměla. Moje vlastní máma mi po telefonu radila: „Kláro, musíš si stát za svým! Tohle není normální.“ Ale já jsem se bála být za tu zlou snachu.

Jednoho dne přišel Martin domů později než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj s dopisem v ruce. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše. On si sedl naproti mně a já mu předala dopis – seznam věcí, které mě trápí. „Buď najdeme řešení, nebo to takhle dál nejde.“

Martin mlčel. Druhý den ráno mi oznámil, že jeho rodiče zůstanou ještě minimálně půl roku, protože jejich dům se stále nedaří prodat. To byla poslední kapka.

Večer jsem přišla domů a našla paní Novotnou, jak přerovnává moje šaty ve skříni. „Kláro, tyhle šaty už nenosíš, můžeme je dát na charitu?“ zeptala se nevinně. V tu chvíli jsem explodovala.

„Dost! Všichni ven! Tohle je můj byt a já už tohle nebudu snášet!“ křičela jsem tak hlasitě, že sousedka z vedlejšího bytu později říkala, že mě slyšela až na chodbě.

Martin na mě koukal jako na cizího člověka. „To nemyslíš vážně…“

„Myslím! Buď odejdou oni, nebo odejdeš i ty!“

A tak odešli všichni tři. Martin si sbalil pár věcí a odešel s rodiči do podnájmu na druhém konci města.

První noc byla tichá. Seděla jsem sama v kuchyni a poprvé po letech jsem slyšela jen tikání hodin. Bylo mi smutno, ale zároveň se mi ulevilo.

Začaly mi chodit zprávy od Martinovy sestry Jany: „Jak jsi mohla? Vždyť jsou to staří lidé!“ Moje vlastní teta mi napsala: „Měla jsi to udělat už dávno.“

V práci si mě kolegyně braly stranou: „Kláro, jsi statečná. Já bych to nedokázala.“ Ale já si připadala spíš jako sobec.

Martin mi po týdnu napsal: „Chybíš mi. Ale rodiče nemají kam jít.“ Odpověděla jsem mu: „A co já? Kde mám svůj domov?“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách a přemýšlela o tom všem. Bylo mi líto Martina, ale ještě víc mi bylo líto sebe samé – té Kláry, která se nechala zatlačit do kouta ve vlastním bytě.

Po měsíci mi Martin zavolal: „Můžu přijít domů? Jen na chvíli…“

„Jenom pokud pochopíš, že tohle je i můj domov a že moje hranice musíš respektovat,“ řekla jsem mu pevně.

Přišel. Seděli jsme spolu dlouho do noci a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvili – o všem. O jeho pocitu viny vůči rodičům, o mé samotě i o tom, co vlastně znamená být rodina.

Nevím, jak to dopadne dál. Ale jedno vím jistě – někdy je potřeba udělat těžké rozhodnutí, abychom mohli znovu dýchat.

Říkám si: Je sobectví chránit svůj vlastní prostor? Nebo je to odvaha? Co byste udělali vy na mém místě?