Vyhodila jsem manžela i jeho rodiče – a nelituji toho

„Tohle už dál nejde, Tomáši! Už toho mám dost!“ křičela jsem, zatímco jsem třásla rukama a snažila se udržet slzy. V kuchyni to vonělo po nedělní svíčkové, kterou jsem vařila jen proto, že si to přála jeho matka. Tchyně seděla u stolu s kamenným výrazem a její muž, pan inženýr Novotný, si znechuceně prohlížel ubrus. Tomáš stál mezi námi, neschopný slova.

„Myslíš, že tohle je normální? Že mi budeš říkat, jak mám vychovávat vlastní děti? Že mi budeš říkat, co mám vařit? Že mě budeš ponižovat před mým mužem?“ vychrlila jsem na tchyni. Její oči se zúžily. „Jitko, ty jsi vždycky byla přecitlivělá. My ti jen chceme pomoct. Tomáš potřebuje pořádnou ženu, ne hysterku.“

Tomáš mlčel. Jako vždy. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem plakala v koupelně, protože mě jeho rodiče kritizovali za všechno – od špatně vyžehlených košil až po výchovu dětí. Nikdy se mě nezastal. Nikdy neřekl jediné slovo na mou obranu.

„Mami, prosím…“ začal Tomáš tiše.

„Ne! Už dost! Vypadněte! Všichni!“ vykřikla jsem a sama se lekla síly svého hlasu. Děti se rozplakaly v pokoji. Tchán se zvedl, uraženě si narovnal sako a tchyně se na mě podívala s takovým opovržením, že jsem měla chuť se propadnout do země.

„Tohle ti jednou bude líto,“ procedila mezi zuby.

Tomáš stál u dveří a díval se na mě s nepochopením. „Jitko… co to děláš? To je moje rodina.“

„A já? Já nejsem tvoje rodina?“ zašeptala jsem zlomeně.

Dveře se zabouchly. Byla jsem sama. Děti plakaly v pokoji a já měla pocit, že se mi rozpadl celý svět.

Sedla jsem si na zem v kuchyni a objala kolena. V hlavě mi běžely všechny ty roky – první setkání s Tomášovou rodinou, kdy mě jeho matka hodnotila od hlavy až k patě. „No, mohla bys být hezčí,“ řekla tehdy. Smála jsem se tomu, ale uvnitř mě to bolelo. Pak přišlo zasnoubení – „Snad si vezmeš něco slušného na sebe.“ Svatba – „Tohle není pravá svatba, když není v kostele.“ První dítě – „Taková malá holčička, snad nebude po tobě.“

A Tomáš? Vždycky jen pokrčil rameny. „To je prostě máma.“

Začala jsem se přizpůsobovat. Vařila jsem podle jejich receptů, uklízela podle jejich představ, děti vychovávala podle jejich rad. Přestala jsem chodit do práce, protože „správná matka je doma“. Přestala jsem se smát, protože „to je nevhodné“. Přestala jsem být sama sebou.

Jednou večer jsem slyšela Tomáše, jak si s matkou šeptají v obýváku: „Jitka je poslední dobou nějaká divná.“

„To je tím mateřstvím. Ale neboj, ona se srovná.“

Nesrovnala jsem se. Každý den byl těžší než ten předchozí. Děti byly moje jediné štěstí. Ale i ony začaly vnímat napětí doma. Malý Honzík mi jednou řekl: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

A pak přišla ta neděle. Tchyně přišla už ráno a začala komandovat: „To maso musíš dát do trouby dřív! A proč máš tak špinavé okno?“ Tomáš seděl u počítače a dělal, že neslyší.

Prasklo to ve mně jako sklo.

Teď tu sedím sama v tichém bytě a slyším jen tikání hodin. Děti už spí. Volal mi Tomáš – prý jestli to myslím vážně. Řekla jsem mu, že ano.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli zvládnu být sama s dětmi. Nevím, jestli budu mít sílu čelit všem těm řečem od sousedů a rodiny. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Možná jsem přišla o manžela a jeho rodinu. Možná budu muset začít znovu od nuly. Ale aspoň už nejsem ta tichá Jitka, která všechno snáší.

Bylo to správné rozhodnutí? Nebo jsem měla ještě chvíli vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?