Vůně cizích parfémů: Příběh o zradě a hledání sebe sama

„To je nová košile?“ zeptala jsem se, když Petr vešel do kuchyně. Byla bílá, s jemným modrým proužkem, a vypadala draze. Nikdy dřív si na takové věci nepotrpěl. „Jo, líbí se ti?“ odpověděl s úsměvem, který mi připadal cizí. Vzduchem se nesla vůně parfému, který jsem nepoznávala. Ostrý, mužný, drahý.

V tu chvíli jsem ucítila první bodnutí nejistoty. Ale hned jsem to v sobě udusila. Vždyť Petr je po padesátce, možná chce jen vypadat lépe, cítit se mladší. Vždycky byl trochu pohodlný, ale teď začal chodit na posilovnu, kupoval si zdravé jídlo, dokonce si stáhl aplikaci na počítání kroků. „To je dobře,“ říkala jsem si. „Aspoň se dožije vnoučat.“

Jenže pak to šlo rychleji, než jsem byla schopná sledovat. Nové boty, další košile, drahé hodinky. A hlavně – mobil měl pořád u sebe. Dřív ho nechával ležet na stole, teď ho nosil i na záchod. Jednou v noci mi přišla zpráva od dcery: „Mami, proč mi táta neodpovídá? Psala jsem mu už třikrát.“ Vzbudilo mě to a šla jsem za Petrem do obýváku. Seděl tam potmě a něco psal na mobilu.

„Komu píšeš?“ zeptala jsem se tiše.

Leknul se. „Nikomu… jen kolegovi z práce.“

„Ve dvě ráno?“

„Máme uzávěrku.“

Věděla jsem, že lže. Ale bála jsem se to přiznat sama sobě. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta silná. V práci mě brali vážně, doma jsem držela všechno pohromadě. Ale teď jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda.

Začala jsem ho sledovat. Ne jako detektiv – spíš jako zoufalá žena, která hledá důkaz, že ještě není pozdě. Všimla jsem si, že má v autě cizí šálu. Že má na krku škrábanec, který nevypadá jako od holení. Že když přijde domů později, voní jinak než ráno.

Jednou večer jsem to nevydržela a řekla mu: „Petr, je mezi námi něco špatně? Máš někoho jiného?“

Podíval se na mě a v očích měl strach i úlevu zároveň. „Jano… já… nevím, jak to říct.“

V tu chvíli jsem věděla všechno.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Pár měsíců,“ přiznal tiše.

Zhroutila jsem se na židli a rozbrečela se. On tam stál a mlčel. Po chvíli odešel do ložnice a já zůstala sama v kuchyni s hlavou v dlaních.

Druhý den ráno bylo všechno jiné. Petr byl tichý, vyhýbal se mi pohledem. Děti si všimly napětí a ptaly se: „Mami, co se děje?“ Nechtěla jsem jim lhát, ale nechtěla jsem ani rozbít jejich svět.

Začaly hádky. O peníze, o čas s dětmi, o to, kdo co řekl nebo neřekl. Petr chtěl „pauzu“, já chtěla odpovědi. On tvrdil, že je zmatený, že potřebuje čas přemýšlet. Já potřebovala vědět proč – proč nestačila rodina, proč nestačila láska po tolika letech.

Jednou večer přišel domů později než obvykle. Seděla jsem v obýváku a čekala na něj.

„Byl jsi s ní?“ zeptala jsem se bez obalu.

Mlčel dlouho. Pak přikývl.

„Jak vypadá?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Je mladší,“ řekl tiše.

Cítila jsem vztek i ponížení. „A co já? Co naše děti? Co všechno, co jsme spolu vybudovali?“

Petr mlčel. V tu chvíli mi došlo, že už mezi námi není nic kromě prázdna.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že musím myslet sama na sebe. Děti byly zmatené a smutné – nejmladší dcera plakala každou noc a syn mi vyčítal: „Proč jsi ho nechala odejít?“

Ale já už nemohla dál žít ve lži. Začala jsem běhat po sídlišti, abych vybila vztek a smutek. Koupila jsem si nové šaty – ne proto, abych někoho zaujala, ale abych si připomněla, že ještě žiju.

Jednou ráno mi dcera řekla: „Mami, jsi statečná.“ Rozbrečela jsem se znovu – tentokrát ale štěstím.

Petr odešel k ní. Dům byl najednou prázdný a tichý. Ale já poprvé po letech cítila klid.

Teď sedím u okna s hrnkem kávy a přemýšlím: Proč lidé ničí to nejcennější kvůli iluzi štěstí? A jak dlouho trvá najít ztracenou důvěru – nejen v druhé, ale hlavně v sebe sama?