„Vstaň a uvař mi kafe!” – Jak mi švagr zničil rodinný víkend a proč nemůžu odpustit svému muži

„Vstaň a uvař mi kafe!” ozvalo se z obýváku, kde se rozvaloval můj švagr Petr na gauči, jako by byl doma. Bylo sobotní ráno, venku zpívali ptáci, ale uvnitř našeho bytu na pražském sídlišti bylo dusno. Z kuchyně jsem slyšela, jak můj muž Martin jen tiše povzdechl a raději se schoval za noviny. Byla jsem v pyžamu, s rozcuchanými vlasy, a v ruce jsem držela hrnek s vlažným čajem. V tu chvíli jsem měla chuť ten hrnek rozbít o stůl.

Petr se k nám nastěhoval před dvěma týdny. Prý „na pár dní“, než si najde nové bydlení po rozchodu s přítelkyní. Jenže dny se protahovaly, jeho věci zabíraly polovinu našeho bytu a jeho přítomnost dusila každou naši společnou chvíli. První dny jsem se snažila být milá. „Chceš něco k večeři, Petře?“ ptala jsem se. „Jo, klidně řízek,“ odpověděl bez poděkování. Martin jen pokrčil rameny: „Víš, jaký je.“

Ale já jsem to nevěděla. Nebo jsem to možná vědět nechtěla. Petr byl vždycky trochu zvláštní, ale nikdy jsem ho nezažila takhle – rozvaleného, neomaleného, s nohama na stole a s požadavky, které se stupňovaly každým dnem. „Nemáš něco sladkého?“ „Kde mám čisté ponožky?“ „Zase jsi nekoupila moje pivo?“

Jednou večer jsem seděla s Martinem v ložnici a šeptala: „Tohle už nejde. Cítím se tu jako služka.“ Martin se na mě podíval unavenýma očima: „Je to jen na chvíli. Je to můj brácha.“

„A já jsem kdo? Jen někdo, kdo tu vaří a uklízí?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Martin mě objal, ale bylo to objetí bez síly, bez řešení.

Další den ráno Petr opět spustil: „Hele, nemáš něco pořádnýho k snídani? Tohle müsli je jak pro králíky.“ Mlčky jsem mu položila talíř s chlebem a sýrem. Ani nepoděkoval.

Večer jsme měli mít rodinnou večeři – já, Martin, naše dcera Klárka a Petr. Těšila jsem se, že si konečně sedneme jako rodina. Místo toho Petr přišel pozdě, smrděl pivem a hned začal kritizovat: „Tohle je guláš? To vaříš z prášku nebo co?“ Klárka se na mě podívala vyděšenýma očima. Martin mlčel.

Po večeři jsem šla do koupelny a tam jsem se rozbrečela naplno. Cítila jsem se neviditelná, zbytečná. V hlavě mi běžela slova: „Kde je ta hranice? Kolik ještě musím vydržet?“

Další den ráno jsem si sedla ke stolu naproti Martinovi. „Musíš něco udělat,“ řekla jsem tiše. „Takhle už to dál nejde.“

Martin se na mě podíval provinile: „Já vím… Ale co mám dělat? Je to můj brácha.“

„A já? Jsem tvoje žena! Tvoje rodina! Proč stojíš na jeho straně?“

Martin sklopil hlavu. „Nechci nikoho zranit.“

„Ale mě už jsi zranil dost,“ zašeptala jsem.

Ten den večer jsem si sedla k počítači a napsala Petru zprávu: „Petře, potřebujeme náš byt zpátky. Prosím, najdi si do konce týdne jiné bydlení.“

Petr mi odpověděl jedním slovem: „Fajn.“

Když odcházel, ani se nerozloučil. Martin byl celý večer zamlklý. Klárka přišla za mnou do kuchyně: „Mami, už tu bude zase klid?“ Pohladila jsem ji po vlasech a přikývla.

Ale klid nepřišel hned. Mezi mnou a Martinem viselo ticho jako těžký závoj. Dlouho jsme spolu nemluvili o tom, co se stalo. Já jsem mu nemohla odpustit tu jeho pasivitu, to mlčení, když mě měl chránit.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Promiň,“ řekl Martin tiše. „Nevěděl jsem, jak tě to bolí.“

„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale někdy je potřeba říct dost – i rodině.“

Teď často přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a sebeobětováním? A proč je tak těžké říct lidem blízkým ne?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné odpustit někomu, kdo vás nechal ve štychu před vlastní rodinou?