Všichni si mysleli, že jsem chůva, ne matka: Příběh identity a předsudků

„Paní, my tady žádosti od chův nevyřizujeme. Musí přijít maminka,“ řekla mi úřednice za přepážkou na pražském magistrátu a ani se na mě pořádně nepodívala. Stála jsem tam s Adamem, svým pětiletým synem, který se mi držel za ruku a nechápavě koukal z jednoho dospělého na druhého. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Měla jsem chuť rozbít to tlusté sklo mezi námi a zakřičet: „Já jsem jeho matka! Já!“ Ale místo toho jsem jen polkla slzy a snažila se zhluboka dýchat.

Moje jméno je Lucie Novotná. Narodila jsem se v Brně české matce a otci původem z Vietnamu. Moje pleť je tmavší, oči mám po tátovi a vlasy rovné jako hřebíky. Vždycky jsem byla „ta jiná“. Ve škole mě děti volaly „Číňanka“, i když jsem jim stokrát vysvětlovala, že jsem Češka jako oni. Máma mi říkala: „Nevšímej si toho, oni jednou pochopí.“ Ale nikdy nepochopili.

Když jsem si vzala Petra, svého muže, myslela jsem, že už budu konečně někde patřit. Petr je typický Čech – světlé vlasy, modré oči, rodina z Vysočiny. Jeho rodiče mě přijali s rezervou. Jeho maminka mi při první návštěvě nabídla rýži a sojovou omáčku místo svíčkové. Smála jsem se tomu, ale uvnitř mě to bodlo.

Adam se narodil v zimě. Byl nádherný – světlý po Petrovi, ale s mýma očima. Když jsme spolu chodili ven, lidé se na mě dívali zvláštně. Jednou mě v parku zastavila starší paní: „To je krásný chlapeček. Vy jste jeho chůva?“ Zasmála jsem se tomu tehdy, ale když se to začalo opakovat pořád dokola – v obchodě, u doktora, dokonce i ve školce – začalo mě to ničit.

Petr si toho dlouho nevšímal. „To jsou jenom blbci,“ mávl rukou. Ale já jsem věděla, že je to hlubší problém. Když jsme šli na úřad vyřídit Adamovi občanku, byla jsem připravená na všechno – jen ne na to, že mě úřednice odmítne obsloužit. „Maminka musí přijít osobně,“ zopakovala tvrdohlavě a podívala se přes mě na Petra. Ten se zarazil: „Ale tohle je jeho maminka.“ Úřednice zrudla a začala se omlouvat, ale škoda už byla napáchána.

Doma jsme se kvůli tomu pohádali. „Proč ti to tak vadí?“ ptal se Petr. „Vždyť víš, že jsi jeho máma.“

„Ale ostatní to neví! A já už nemám sílu jim to pořád dokazovat!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Petr mě objal, ale mezi námi zůstalo něco nevyřčeného. Začala jsem si všímat, že i on někdy před lidmi mlčí, když se ptají na naši rodinu. Jako by se styděl říct pravdu.

Jednoho dne přišla Petrova maminka na návštěvu. Adam si hrál v pokoji a my seděli v kuchyni u kávy.

„Lucko,“ začala opatrně, „já vím, že to máš těžké. Ale možná by bylo lepší… kdybys Adama vodila do školky Petr. Lidi jsou zlí.“

Zamrazilo mě. „A co mám dělat? Přestat být jeho matka? Přestat být sama sebou?“

„Neříkám to ve zlém…“

„Ale říkáte! Chcete mě schovat! Jako bych byla nějaká ostuda!“

Vstala jsem od stolu a odešla do ložnice. Adam za mnou přišel s obrázkem: „Mami, nakreslil jsem nás.“ Podívala jsem se – byli jsme tam oba, on světlý a já tmavá, drželi jsme se za ruce.

Ten večer jsem dlouho nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl bojovat s větrem mlýny. Jestli má cenu pořád vysvětlovat lidem, kdo jsem. Ale pak jsem si vzpomněla na tátu – jak celý život pracoval v kuchyni v restauraci a nikdy si nestěžoval na poznámky hostů. Jak mi říkal: „Lucinko, buď hrdá na to, kdo jsi.“

Druhý den ráno jsem Adama odvedla do školky sama. U brány stála nová paní učitelka.

„Dobrý den,“ usmála se na mě nejistě. „Vy jste…?“

„Jsem Adamova maminka,“ řekla jsem pevně.

Usmála se: „To je dobře. Adam o vás pořád mluví.“

Cestou domů jsem měla pocit vítězství i smutku zároveň. Věděla jsem, že ten boj nikdy neskončí – že vždycky budu muset dokazovat svou roli matky i Češky. Ale už jsem věděla jedno: nikdy se neschovám.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč je pro lidi tak těžké přijmout jinakost? Kolik z nás musí ještě trpět kvůli předsudkům? Co byste udělali vy na mém místě?