Viděla jsem švagra s jinou a mlčela jsem – teď mě všichni viní z tragédie

„Proč jsi mi to neřekla, Jitko? Proč jsi mlčela?“ Luciin hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce sevřené v pěst, oči zarudlé od pláče. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měla pocit, že se celý svět zhroutil.

Všechno začalo jednoho obyčejného úterního odpoledne. Šla jsem z práce dřív, protože jsem si potřebovala vyzvednout balíček na poště. Když jsem procházela kolem malé kavárny na rohu, zahlédla jsem Petra, mého švagra, jak sedí u stolu s nějakou ženou. Nejdřív jsem si říkala, že to bude kolegyně nebo kamarádka, ale pak jsem viděla, jak ji drží za ruku a naklání se k ní blíž, než by bylo vhodné. Srdce mi bušilo až v krku. Zastavila jsem se, schovaná za výlohou květinářství, a pozorovala je. Smáli se, ona mu něco šeptala do ucha a on ji pohladil po tváři. V tu chvíli jsem věděla, že to není jen tak.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, co mám dělat. Lucie byla v osmém měsíci těhotenství, těšila se na miminko, všechno měla připravené. Věděla jsem, že kdybych jí řekla pravdu, zhroutila by se. Petr byl vždycky vzorný manžel, aspoň to tak vypadalo. Nikdy bych do něj neřekla, že by byl schopný nevěry. Ale to, co jsem viděla, nešlo popřít.

Večer jsem seděla u stolu a zírala do hrnku s čajem. Máma si všimla, že jsem nějaká nesvá. „Jitko, je ti něco?“ zeptala se starostlivě. Zavrtěla jsem hlavou a rychle změnila téma. Nemohla jsem to nikomu říct. Nechtěla jsem být ta, která rozbije rodinu.

Dny plynuly a já jsem se snažila na tu scénu zapomenout. Ale pokaždé, když jsem viděla Lucii, jak si hladí břicho a plánuje budoucnost, cítila jsem se provinile. Petr se choval jako obvykle, nosil jí květiny, pomáhal s nákupy. Nikdo by nic nepoznal.

Pak přišla ta osudná noc. Lucie začala krvácet a Petr ji vezl do porodnice. Miminko se narodilo předčasně a bylo slabé. Lékaři bojovali o jeho život, ale po dvou dnech zemřelo. Lucie byla na dně. Všichni jsme ji utěšovali, ale ona jen mlčela a dívala se do prázdna.

O týden později se všechno provalilo. Petr měl tu drzost přijít domů s kufrem a oznámit Lucii, že odchází za jinou ženou. Prý už to nemůže dál skrývat. Lucie se zhroutila a skončila na psychiatrii. Máma na mě křičela, proč jsem nic neřekla. Táta se mnou nemluvil. Všichni mě vinili z toho, co se stalo. Prý kdybych řekla pravdu dřív, Lucie by nebyla tak šokovaná a možná by dítě donosila.

Seděla jsem v prázdném bytě a brečela. Přemítala jsem, jestli jsem udělala správně. Chtěla jsem chránit sestru, ale místo toho jsem jí možná ublížila ještě víc. Všichni kolem mě měli jasno – byla jsem zrádkyně, která zničila rodinu.

Jednoho dne mi Lucie zavolala z nemocnice. „Jitko, proč jsi mi to neřekla? Věřila jsem ti…“ Její hlas byl tichý, zlomený. „Chtěla jsem tě chránit,“ šeptala jsem. „Ale před čím? Před pravdou?“ odpověděla a zavěsila.

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Máma mi říká, že čas všechno zahojí, ale já tomu nevěřím. Každý den si přehrávám tu scénu v kavárně a přemýšlím, co by se stalo, kdybych tehdy měla odvahu říct pravdu.

Možná jsem udělala chybu. Možná je někdy lepší říct pravdu, i když bolí. Ale kdo z nás by chtěl být tím, kdo zničí štěstí druhého? Kdo z nás by unesl tu vinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Mlčeli byste, nebo byste řekli pravdu, i když by to mohlo všechno změnit?