Večeře, na kterou nikdo nezapomene

„Proč tu není maso?“ ozve se podrážděně můj nejstarší syn Tomáš, sotva dosedne ke stolu. Jeho hlas je ostrý jako nůž a já cítím, jak mi v krku narůstá knedlík. Dívám se na talíře – brambory na loupačku, trochu másla, cibule a zbytek včerejšího chleba. Vím, že to není slavnostní večeře, ale dneska jsem prostě víc nezvládla.

„Tomáši, dneska to prostě jinak nešlo,“ odpovídám tiše, ale v duchu mě to bolí. Vždycky jsem chtěla, aby moje děti měly všechno, co potřebují. Ale když vám na účtu zůstane pár stovek do výplaty a v lednici zeje prázdnota, musíte dělat zázraky z ničeho.

Mladší dcera Klárka se na mě dívá velkýma očima. „Mami, budeš nám číst pohádku?“ ptá se opatrně, jako by cítila napětí ve vzduchu. Přikývnu a usměju se na ni, i když mám pocit, že mi úsměv zamrzl na rtech.

Můj muž Petr sedí u stolu a mlčí. V poslední době je pořád zamlklý. Práce v továrně ho ničí a já vím, že ho trápí, že nedokáže rodině zajistit víc. Ale místo abychom drželi při sobě, každý se uzavíráme do svého světa.

„Tohle není normální,“ zamumlá Tomáš a odsunuje talíř. „U Nováků měli dneska řízky.“

Cítím, jak mi v očích pálí slzy. Snažím se je potlačit. „Tomáši, víš dobře, že teď je to těžké. Ale máme jeden druhého. To je důležité.“

„To si za to nic nekoupíme,“ odsekne Tomáš a vstane od stolu.

Klárka se rozpláče. „Neodcházej, Tomášku!“

Snažím se ji utěšit, ale sama mám chuť utéct. Do koupelny, kde bych mohla brečet bez svědků. Místo toho ji obejmu a šeptám jí do vlasů: „Všechno bude dobré.“ Ale sama tomu už skoro nevěřím.

Petr konečně promluví: „Možná bych měl jet do Německa na práci. Tady to nikam nevede.“ Jeho hlas je unavený a zlomený.

„A co my?“ vyhrkne Klárka mezi vzlyky.

Petr pokrčí rameny. „Někdo se o vás musí postarat.“

Cítím, jak se mi svět hroutí pod rukama. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě za každou cenu. Ale teď mám pocit, že nás chudoba rozděluje víc než cokoli jiného.

Večer uspávám děti a sedím na posteli vedle nejmladšího Filípka. „Mami, proč jsi smutná?“ ptá se mě šeptem.

„Jen jsem unavená,“ odpovídám a hladím ho po vlasech.

Když děti konečně usnou, sednu si do kuchyně ke studenému čaji a dívám se do tmy za oknem. Petr už odešel do ložnice beze slova. V hlavě mi běží všechny ty dny, kdy jsem běhala po brigádách – uklízela kanceláře, roznášela letáky, pomáhala staré paní Novotné s nákupy. Všechno jen proto, aby děti měly aspoň něco.

Vzpomenu si na svoji mámu. Jak mi vždycky říkala: „Alenko, hlavně drž rodinu pohromadě.“ Ale co když už to nejde? Co když jsem selhala?

Ráno je všechno stejné. Děti odcházejí do školy beze slova. Petr mlčky snídá a pak zmizí do práce. Já uklízím kuchyň a přemýšlím, kde ještě ušetřit.

Odpoledne přijde Tomáš domů dřív. Sedne si ke stolu a chvíli mlčí. Pak tiše řekne: „Promiň, mami.“

Podívám se na něj překvapeně. „Za co?“

„Že jsem byl včera hnusnej. Já vím, že se snažíš.“

Objímám ho a cítím, jak mi po tváři stékají slzy úlevy i bolesti zároveň.

Večer připravuji jednoduchou večeři – polévku z brambor a mrkve. Děti sedí u stolu a tentokrát nikdo neprotestuje. Povídáme si o škole a já cítím malou jiskřičku naděje.

Ale vím, že zítřek přinese nové starosti. Účet za elektřinu čeká na zaplacení, lednice je zase skoro prázdná a Petr pořád přemýšlí o práci v zahraničí.

Někdy si říkám: Má to všechno cenu? Vidí vůbec někdo ty každodenní oběti? Nebo jsme jen neviditelní bojovníci v tichém zápase o přežití?

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat dál?