Večeře, která změnila náš vztah: Když mé úsilí narazilo na jeho dokonalost

„Tohle jídlo je… zajímavé,“ řekl Tomáš a odložil vidličku. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Celý den jsem stála v kuchyni, ruce jsem měla popálené od trouby, vlasy slepené potem a na zástěře fleky od omáčky. Chtěla jsem ho překvapit, chtěla jsem mu dokázat, že i já něco zvládnu. On je přece ten slavný šéfkuchař, jehož jméno znají v půlce Prahy. Já jsem jen Jana, jeho žena, která se většinou drží při zemi a vaří maximálně svíčkovou podle babiččina receptu.

„Zajímavé?“ zopakovala jsem po něm tiše, zatímco naši přátelé – Petra s Honzou – nervózně usrkávali víno a snažili se tvářit, že se nic neděje. „To jako… špatné?“

Tomáš se na mě podíval tím svým pohledem, který používá v televizi, když hodnotí cizí jídla. „Neříkám, že špatné… jen by to chtělo trochu víc soli. A omáčka je moc hustá. Ale snaha se cení.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct do ložnice a zamknout za sebou dveře. Místo toho jsem se pokusila usmát a dolila všem víno. V hlavě mi ale běžely myšlenky jako splašené koně: Proč jsem si vůbec myslela, že ho můžu překvapit? Proč jsem si myslela, že budu někdy dost dobrá?

Petra se snažila zachránit situaci: „Jani, ta polévka byla výborná! A ten domácí chléb…“

„Ten byl taky trochu nedopečený,“ skočil jí do řeči Tomáš a já cítila, jak mi hoří tváře.

Večer pokračoval v podobném duchu. Každý chod byl pro mě malým bojem – nejen s jídlem, ale hlavně sama se sebou. Slyšela jsem Tomášovy poznámky, viděla jeho zvednuté obočí a cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Když jsme konečně zůstali sami v kuchyni, začala jsem uklízet nádobí a snažila se potlačit slzy. Tomáš si sedl ke stolu a pozoroval mě.

„Jani…“ začal opatrně.

„Nech to být,“ přerušila jsem ho. „Já vím, že nejsem jako ty. Vím, že nikdy nebudu vařit tak dobře. Ale aspoň jsem se snažila.“

Chvíli bylo ticho. Pak vstal a přišel ke mně. „Víš, proč jsem byl tak kritický?“ zeptal se tiše.

„Protože jsi zvyklý na dokonalost,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení.

Zavrtěl hlavou. „Protože mi na tom záleží. Protože vím, že máš na víc. Ale možná jsem to řekl špatně.“

Podívala jsem se na něj – poprvé za celý večer opravdu upřímně. „Možná bys někdy mohl být jen… manžel. Ne šéfkuchař.“

Usmál se smutně a pohladil mě po ruce. „Máš pravdu. Omlouvám se.“

Seděli jsme tam dlouho do noci, povídali si o všem možném – o tom, jaké to je žít s někým úspěšným, jaké to je být pořád ve stínu druhého. Přiznal mi, že i on má někdy strach – že selže před lidmi, že nebude dost dobrý pro mě.

Druhý den ráno přišel za mnou do kuchyně s úsměvem a dvěma hrníčky kávy. „Co kdybychom dnes vařili spolu?“ navrhl.

A tak jsme vařili – smáli se u rozbitého vajíčka na podlaze, hádali se o to, kolik má být v bramborové kaši másla a nakonec společně ochutnávali výsledek. Nebylo to dokonalé jídlo podle michelinských hvězd. Ale bylo naše.

Od té doby jsme spolu v kuchyni častěji než dřív. Už se nebojím dělat chyby – protože vím, že vedle mě stojí někdo, kdo mě podrží i tehdy, když omáčka zhoustne nebo chleba zůstane nedopečený.

Někdy si říkám: Proč máme takovou potřebu být dokonalí právě před těmi, které milujeme nejvíc? A není nakonec největším vítězstvím to, když si dovolíme být nedokonalí – a přesto milovaní?