Váš syn si zaslouží víc: Den, kdy mi tchyně zlomila sebevědomí

„Tohle si můj syn nezaslouží.“ Její hlas byl ostrý jako břitva a v kuchyni, kde voněla káva a čerstvě upečený koláč, se její slova rozléhala hlasitěji než bouřka za oknem. Stála jsem tam, v mokrých botách, s vlasy slepenými deštěm, a snažila se usmát. Ale její pohled mě propaloval skrz naskrz.

„Mami, prosím tě…“ ozval se Honza, můj muž, ale jeho hlas zněl nejistě. Věděla jsem, že je to pro něj těžké. První návštěva u jeho rodičů v jejich domě v Pardubicích měla být začátkem nové kapitoly. Místo toho jsem měla pocit, že jsem právě otevřela dveře do pekla.

„Podívej se na sebe,“ pokračovala paní Novotná a přejela mě pohledem od hlavy k patě. „Ani pořádné boty sis nevzala. A ten kabát… To je snad z druhé ruky?“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč jsem si nevzala ty nové kozačky? Proč jsem si nenechala narovnat vlasy? Proč jsem vůbec přišla?

Honza mě chytil za ruku pod stolem. Jeho dlaň byla teplá, ale já cítila jen chlad. „Mami, Lucka je skvělá. Nezáleží na tom, co má na sobě.“

Tchyně se ušklíbla. „To říkáš teď. Ale až ti nebude umět uvařit ani obyčejnou svíčkovou, budeš mluvit jinak.“

Svíčkovou jsem nikdy nevařila. Moje máma byla zdravotní sestra a doma jsme jedli hlavně rychlá jídla – těstoviny, rizoto, polévky z pytlíku. Vždycky jsem si myslela, že láska prochází spíš srdcem než žaludkem.

„Já… můžu to zkusit,“ pípla jsem tiše.

Tchyně protočila oči. „Zkusit? To nestačí. Můj syn si zaslouží ženu, která ví, co dělá.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale Honza mě držel pevně a šeptal: „Nevšímej si jí.“ Jenže jak si nevšímat ženy, která má v očích tolik pohrdání?

Celý oběd probíhal v napjatém tichu. Každé sousto mi chutnalo hořce. Tchán pan Novotný se snažil situaci zachránit: „Lucko, odkud vlastně pocházíš?“

„Z Ostravy,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Tchyně se uchechtla: „No jo, Ostrava… tam jsou zvyklí na jiné věci.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomněla jsem si na mámu, která mi ráno volala: „Neboj se, Lucko, budeš skvělá.“ Ale tady jsem byla všechno jen ne skvělá.

Po obědě jsem nabídla pomoc s nádobím. Tchyně mě pustila do kuchyně, ale místo poděkování mi podala utěrku a řekla: „Aspoň něco můžeš udělat pořádně.“

Stála jsem u dřezu a snažila se nerozbrečet. Honza přišel za mnou a objal mě zezadu. „Promiň,“ šeptal. „Ona je prostě taková.“

„A co když nikdy nebudu dost dobrá?“ zeptala jsem se tiše.

„Jsi víc než dost,“ odpověděl Honza a políbil mě do vlasů.

Ale jeho slova mě nezahřála. Když jsme odcházeli, tchyně mi podala ruku tak ledově, že jsem měla pocit, že mi omrzne prsty.

Cestou domů v autě bylo ticho. Honza řídil a já koukala z okna na šedivou krajinu. Hlavou mi běžely její věty pořád dokola.

Doma jsem se rozbrečela naplno. Honza mě objal a nechal mě vyplakat.

Další dny byly těžké. Každý telefonát od Honzovy mámy ve mně vyvolával úzkost. Když jsme měli přijít znovu na návštěvu, nemohla jsem spát.

Jednou večer jsem seděla s mámou u čaje a všechno jí řekla. Máma mě pohladila po ruce: „Lucko, některé ženy mají strach pustit svého syna z hnízda. Není to o tobě.“

Ale já si nebyla jistá. Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu s Honzou. Byla jsem dost dobrá? Umím být manželka? Budu někdy pro jeho rodinu dost?

Jednoho dne přišla zpráva od tchyně: „Přijeďte na neděli. Upeču bábovku.“

Celý týden jsem byla nervózní. V sobotu večer jsem upekla svůj první koláč podle receptu z internetu. Ruce se mi třásly, když jsem ho nesla v neděli do auta.

Když jsme přijeli, tchyně otevřela dveře a podívala se na mě bez úsměvu. Podala jsem jí koláč: „Upekla jsem ho sama.“

Vzala ho do ruky a chvíli mlčela. Pak řekla: „Uvidíme.“

U stolu ochutnala první sousto a dlouho nic neříkala. Pak jen suše pronesla: „Není to špatné.“

Bylo to málo? Bylo to hodně? Nevím. Ale poprvé jsem cítila, že možná mám šanci.

Od té doby už nikdy nebylo všechno růžové. Tchyně mě dál kritizovala – jednou kvůli prádlu, jindy kvůli tomu, jak mluvím s Honzou. Ale já už věděla jedno: nejsem tu proto, abych byla dokonalá podle jejích představ.

Někdy večer přemýšlím: Proč mají některé ženy potřebu srážet jiné? Proč nestačí být prostě sama sebou? Co myslíte vy – dá se vůbec někdy s tchyní najít opravdový mír?