„Vaření není práce pro chlapa!“: Příběh jedné snídaně a třinácti let ticha

„Co to tady proboha děláš, Petře?!“ ozvalo se z předsíně tak hlasitě, až mi málem vypadl hrnek z ruky. Bylo sobotní ráno, slunce se líně prodíralo skrz záclony a já seděla u stolu v pyžamu. Petr stál u sporáku, obracel palačinku a usmíval se na mě. V tu chvíli jsem ještě netušila, že tahle snídaně bude poslední klidnou chvílí na dlouhé týdny.

Tchyně přijela neohlášeně. To dělala často – prý aby nás „nepřipravila o radost z překvapení“. Tentokrát ale překvapení čekalo ji. Když vešla do kuchyně a spatřila svého syna s pánví v ruce, ztuhla. „To snad není možné! Jana tě nutí vařit? To je ostuda!“ vyhrkla a já cítila, jak mi hoří tváře. Petr se jen pousmál: „Mami, chtěl jsem Janě udělat radost. Má za sebou těžký týden.“

Tchyně si sedla ke stolu a začala lamentovat: „Za mých mladých let by si žena nikdy nedovolila nechat muže stát u plotny! To je konec světa.“ Snažila jsem se situaci odlehčit: „Ale vždyť je to jen snídaně, paní Novotná. Petr vaří rád.“

„To není normální! Co tomu řeknou sousedi? Co když se to dozví moje kamarádky z klubu důchodců? Jana, měla byste se stydět!“ Její hlas byl ostrý jako nůž. Petr položil pánev a posadil se vedle mě. „Mami, tohle je náš domov. Děláme věci po svém.“

Ticho bylo husté jako krupicová kaše. Snídaně chutnala hořce. Tchyně mlčela a upřeně sledovala, jak Petr nalévá kávu. Po jídle si mě odvedla stranou: „Jano, já vím, že jsi z jiné rodiny, ale u nás to takhle nechodí. Chlap má vydělávat peníze, žena se stará o domácnost. Jestli to takhle půjde dál, zničíš mu mužskou hrdost.“

Cítila jsem vztek i bezmoc. Pracovala jsem na plný úvazek stejně jako Petr. Večer jsme oba padali únavou a domácnost jsme zvládali společně. Byla jsem pyšná na to, jak jsme si všechno rozdělili. Ale teď jsem měla pocit, že všechno dělám špatně.

Ten den se mezi mnou a tchyní něco zlomilo. Začala mě přehlížet, mluvila jen s Petrem a když už musela něco říct mně, bylo to krátké a chladné. Petr si toho všiml: „Neboj se, časem ji to přejde.“ Jenže nepřešlo.

Začaly drobné naschvály – jednou mi schovala mou oblíbenou pánev, jindy mi vylila kávu s tím, že „byla už stejně studená“. Když jsem chtěla s Petrem mluvit o tom, co se děje, jen mávl rukou: „To je prostě máma.“

Po pár týdnech jsem už nevydržela a zavolala své mamince: „Mami, co mám dělat? Připadám si tu jako vetřelec.“ Máma mě vyslechla a řekla: „Jani, musíš si stát za svým. Jestli tě Petr miluje, podpoří tě.“

Rozhodla jsem se promluvit si s tchyní otevřeně: „Paní Novotná, vím, že jste zvyklá na jiné pořádky. Ale my s Petrem jsme partneři. Oba pracujeme a oba se staráme o domácnost. Nechci mezi námi napětí.“

Tchyně se na mě dlouze zadívala: „Já tě nikdy nebudu chápat, Jano. Ale je to tvůj život.“ Odešla do svého pokoje a od té doby s námi skoro nemluvila.

Petr byl rozpolcený – miloval mě i svou matku a nechtěl si vybírat stranu. Často jsme se kvůli tomu hádali: „Proč ji prostě nenecháš být? Vždyť je to tvoje máma!“ křičela jsem jednou večer. On jen seděl u stolu a mlčel.

Uběhlo několik měsíců plných napětí. Tchyně nakonec odjela zpátky do svého bytu v Pardubicích a my jsme si konečně mohli vydechnout. Ale něco mezi mnou a Petrem zůstalo nevyřčené.

Roky plynuly a já jsem si často vzpomněla na tu osudnou snídani. Kdykoliv jsme s Petrem vařili spolu nebo si dělali radost maličkostmi, cítila jsem v sobě stín pochybností – je to opravdu správné? Nebo bych měla být tou tradiční ženou?

Jednoho dne jsme byli s Petrem na návštěvě u jeho matky. Seděli jsme v obýváku, ona nám nalévala čaj a najednou řekla: „Petře, pamatuješ na tu snídani před lety? Myslela jsem si tehdy, že ti Jana bere mužství. Ale když vás teď vidím… asi jsem byla moc tvrdá.“

Petr ji objal a já měla slzy v očích. Možná trvalo třináct let, než pochopila, že láska nemá pravidla.

Někdy si říkám – kolik rodin ještě trpí kvůli podobným předsudkům? A kolik žen i mužů musí bojovat za právo žít podle sebe? Co byste udělali vy na mém místě?