Utíkám do práce, abych nemusela domů: Příběh ženy, která se ztratila ve vlastním manželství

„Už zase jdeš pozdě? To snad není možný, Ivano! Vždyť děti už spí a já tady čekám jak blbec!“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem stihla zavřít dveře. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy, které se mi draly do očí. „Měla jsem poradu, Honzo,“ odpověděla jsem tiše a odložila kabelku na věšák. Věděla jsem, že lžu. Porada skončila už před hodinou, ale já jsem místo toho seděla v autě na parkovišti před Albertem a zírala do prázdna.

Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane. Ještě před pár lety jsme s Honzou byli šťastní. Smáli jsme se spolu, plánovali dovolené na Šumavě, těšili se z každé maličkosti. Ale pak přišly děti, hypotéka, jeho nová práce a všechno se začalo pomalu měnit. Honza byl čím dál víc podrážděný, všechno mu vadilo – že je doma nepořádek, že děti křičí, že nemáme peníze na lepší auto. A já? Já jsem se snažila být tou nejlepší mámou i manželkou, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že selhávám.

Začalo to nenápadně. Nejprve jsem si v práci přidávala úkoly navíc – „Ivano, můžeš tohle ještě dodělat?“ „Jasně!“ odpovídala jsem s úsměvem. Pak jsem začala chodit na obědy s kolegyněmi, i když jsem dřív spěchala domů. A nakonec jsem zjistila, že mi je v kanceláři líp než doma. Tam mě nikdo nepeskuje, nikdo mi nevyčítá drobnosti. V práci mám pocit, že něco znamenám.

Jednoho dne mi kolegyně Lenka položila ruku na rameno: „Ivano, jsi v pohodě? Poslední dobou jsi nějaká bledá.“ Usmála jsem se na ni: „To nic není, jen mám doma trochu dusno.“ Lenka se na mě zadívala tím svým starostlivým pohledem: „Víš, že kdybys chtěla mluvit…“ Přikývla jsem a rychle změnila téma.

Doma to bylo čím dál horší. Honza začal pít pivo každý večer a jeho nálady byly jako na houpačce. Jednou byl milý a chtěl si povídat, jindy mě ignoroval nebo křičel kvůli hloupostem. Děti byly neklidné a často plakaly. Nejhorší bylo ticho po hádce – to napětí by se dalo krájet.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni a popíjela studený čaj. Slyšela jsem Honzu chrápat v ložnici a děti tiše oddychovat ve svých pokojích. Přemýšlela jsem: Kde se to pokazilo? Proč mám pocit, že už nejsem sama sebou? Proč mám strach jít domů?

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem si zapisovala všechny své pocity – vztek, smutek i zoufalství. Psala jsem o tom, jak mě Honza ponižuje před dětmi, jak mi vyčítá každou korunu utracenou za sebe. Psala jsem o tom, jak mi chybí někdo, kdo by mě obejmul a řekl mi: „Jsi dobrá máma.“

Jednoho dne přišel Honza domů dřív než obvykle. Seděla jsem u stolu s počítačem a snažila se dokončit pracovní e-maily. „To už ani doma nemůžeš vypnout? To ti za to platí tak dobře?“ vyštěkl na mě. „Musím to dodělat,“ odpověděla jsem unaveně. „Musíš! Ty pořád jenom musíš! A co já? Co děti?“ Jeho hlas byl plný výčitek.

„A co já?“ vyhrkla jsem najednou já a sama sebe tím překvapila. „Víš vůbec, jak mi je? Víš vůbec, že už mě nebaví žít v tomhle napětí?“ Honza na mě chvíli zíral a pak jen mávl rukou: „Zase drama.“ Odešel do obýváku a pustil si televizi.

Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o rozvodu. Ale měla jsem strach – co děti? Co řeknou naši? Jak bych to zvládla finančně? A tak jsem další týdny dál utíkala do práce a předstírala před světem i sama před sebou, že je všechno v pořádku.

Jednoho dne mě šéf požádal, abych jela na služební cestu do Brna. Byla to pro mě úleva – aspoň na pár dní uniknout z toho dusna doma. Když jsem se vrátila, děti mě objaly a Honza byl najednou milý. Ale já už věděla, že je to jen přechodné.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že mám právo být šťastná – nejen jako matka nebo manželka, ale hlavně jako člověk.

Dnes už vím, že útěk do práce není řešení. Ale někdy je to jediný způsob, jak přežít den za dnem bez toho, abych se úplně ztratila sama sobě.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která radši zůstává v práci déle jen proto, aby nemusela domů. Možná je nás víc…

Máte to někdo podobně? Jak jste našli odvahu něco změnit? Nebo je lepší vydržet kvůli dětem?