„To není tvůj domov“ – Můj boj o místo v rodině, která už není moje

„Tohle je moje kuchyň, Jano. Vždycky byla.“ Lucie stála u linky, v ruce vařečku, a ani se na mě nepodívala. Vzduch byl těžký, napjatý jako struna. Stála jsem ve dveřích, v ruce tašku s nákupem, a poprvé v životě jsem měla chuť tu tašku prostě pustit na zem a odejít. Jenže tohle byl můj domov. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Všechno začalo před půl rokem. Petr mi tehdy volal do práce: „Jani, Lucii se rozpadlo manželství. Nemá kam jít. Na pár týdnů se nastěhuje k nám.“ V jeho hlase byla prosba i vina. Znala jsem Lucii od školy, byla vždycky ta silnější, průbojnější. Vždycky si uměla vzít, co chtěla. „Jasně,“ řekla jsem tehdy. „Na pár týdnů.“

Jenže týdny se změnily v měsíce. Lucie si přivezla nejen kufry, ale i svůj zvyk komentovat všechno, co dělám – jak vařím, jak uklízím, jak mluvím s Petrem. „Ty fakt dáváš tolik soli do polévky?“ smála se jednou u oběda. Petr se jen usmál a pokrčil rameny. Já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek.

Začala jsem chodit domů později. Práce v knihovně mi najednou připadala jako útočiště. Mezi regály plnými knih jsem mohla být sama sebou. Ale večery byly horší. Lucie seděla s Petrem u televize, smáli se starým historkám z dětství, já seděla vedle nich a připadala si jako host na vlastním gauči.

Jednou v noci jsem zaslechla jejich rozhovor z kuchyně:

„Myslíš, že jí to vadí?“ ptala se Lucie tiše.
„Jana je v pohodě,“ odpověděl Petr. „Jen je poslední dobou unavená.“

Unavená? To slovo mě bodlo jako nůž. Byla jsem unavená z toho, že už nejsem součástí vlastního života.

Začaly hádky. Nejprve tiché, pak hlasité. „Proč jí všechno dovoluješ?“ ptala jsem se Petra.
„Je to moje sestra! Nemůže za to, co se jí stalo!“ bránil ji.
„A já za to můžu? Tohle měl být náš domov!“

Jednou jsem přišla domů a Lucie přestavěla obývák. „Bylo to tu moc tmavé,“ řekla prostě. Moje knihy byly přesunuté do ložnice, kde na ně padal prach.

Začala jsem mít pocit, že mizím. Že se ztrácím mezi jejich smíchem a vzpomínkami na dětství v paneláku na Jižním Městě. Petr byl stále častěji s Lucií – chodili spolu běhat, nakupovat, dokonce i na koncerty. Já zůstávala doma a dívala se na jejich fotky na Instagramu.

Jednoho večera jsem to nevydržela:

„Petře, proč už spolu nikdy nic neděláme? Proč jsi pořád s Lucií?“
Petr zaváhal: „Jani, ona teď potřebuje oporu…“
„A já ne? Já nepotřebuju oporu?“

Rozplakala jsem se. Poprvé po letech přede mnou Petr utekl do ložnice.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez předsudků. „Musíte si nastavit hranice,“ řekla mi doktorka Novotná. „Jinak vás to pohltí.“

Ale jak nastavit hranice tam, kde už žádné nejsou?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Lucii v mé koupelně s mými věcmi. „Promiň,“ řekla bez zájmu, „došla mi pasta.“

Ten večer jsem si sbalila pár věcí a odešla k mamince do Modřan.

Petr mi volal až druhý den: „Jani, co blázníš? Kam jsi šla?“
„Domů,“ odpověděla jsem tiše.

Maminka mě objala a řekla: „Někdy je lepší odejít než zůstat tam, kde tě nechtějí.“

Dny u maminky byly zvláštní – klidné i bolestné zároveň. Přemýšlela jsem o tom, co znamená domov. Je to místo? Lidé? Nebo pocit bezpečí?

Po týdnu mi Petr napsal dlouhou zprávu: „Chybíš mi. Ale nevím, jak to změnit.“
Odpověděla jsem: „Já taky ne.“

Lucie u nás zůstala ještě další měsíc. Pak si našla podnájem a odstěhovala se.

Petr mě prosil, abych se vrátila. Ale já už věděla, že něco uvnitř mě prasklo. Už nikdy nebudu tou Janou, která věří, že domov je jen místo s někým vedle sebe.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Občas potkám Petra na ulici – usmějeme se na sebe jako dva lidé, kteří kdysi sdíleli všechno.

Někdy si říkám: Kde končí naše povinnost vůči rodině a začíná povinnost vůči sobě? A kolik toho musíme obětovat, než si uvědomíme, že jsme ztratili sami sebe?