Telefonát, který všechno změnil: Příběh o otci, kterého jsem nikdy nepoznal

„Mami, kdo to je?“ vyhrkl jsem, když jsem v telefonu slyšel cizí hlas. Bylo už po desáté večer, venku lilo jako z konve a já seděl v kuchyni nad nedopitou kávou. Máma se na mě podívala s tím svým unaveným pohledem, který jsem znal od dětství. „To je pro tebe, Honzo,“ řekla tiše a podala mi mobil. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi stáhl žaludek. Nikdo mi v tuhle hodinu nevolá. Nikdo kromě mámy o mně vlastně pořádně neví.

„Dobrý večer, Honzo…“ ozval se na druhém konci hluboký hlas. „Nevím, jestli mě znáte. Jmenuji se Petr Novák.“ Na chvíli bylo ticho. To jméno mi nic neříkalo. „Já… já jsem váš otec.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. „To je nějaký vtip?“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Ne, není,“ odpověděl ten hlas a zněl najednou zlomeně. „Prosím, potřebuju tě vidět. Jsem v nemocnici v Motole. Není mi dobře…“

Zavěsil jsem a zíral na mámu. Mlčela, oči upřené do stolu. „Proč jsi mi nikdy nic neřekla?“ vyštěkl jsem na ni ostřeji, než jsem chtěl. „Chtěla jsem tě chránit,“ zašeptala. „Byl to složitý člověk. Odešel dřív, než ses narodil.“

Celou noc jsem nespal. Převaloval jsem se v posteli a hlavou mi běžely otázky: Proč teď? Proč já? Co vlastně chce? A proč mám pocit, že bych tam měl jít?

Ráno jsem si vzal volno v práci a vyrazil do Motola. Cestou v tramvaji jsem pozoroval lidi – maminky s dětmi, staré páry držící se za ruce, studenty s batohy – a přemýšlel, jaké by to bylo mít normální rodinu. Vždycky jsme byli jen já a máma. Táta byl jen prázdné místo na rodném listě.

Na oddělení paliativní péče mě přivítala sestra s laskavým úsměvem. „Pan Novák vás čeká,“ řekla tiše a vedla mě do pokoje plného květin a ticha. Ležel tam muž s prošedivělými vlasy a unavenýma očima. Byl to cizinec – a přesto jsem v jeho tváři poznal svůj vlastní nos.

„Honzo…“ zašeptal a natáhl ke mně ruku. Zůstal jsem stát u dveří, neschopen pohybu.

„Proč jste odešel?“ zeptal jsem se nakonec.

Zavřel oči a dlouho mlčel. „Byl jsem zbabělec,“ řekl tiše. „Bál jsem se zodpovědnosti. Bál jsem se života sám se sebou.“

„A proč teď?“

„Umírám,“ přiznal bez obalu. „A chtěl bych tě aspoň jednou vidět. Omluvit se ti…“

Sedl jsem si na židli u postele a díval se na něj. Všechna ta léta zloby a prázdnoty ve mně najednou začala bublat na povrch.

„Myslíš si, že stačí zavolat a všechno bude odpuštěno?“ vyjel jsem na něj.

„Ne,“ odpověděl klidně. „Ale chtěl bych ti říct pravdu.“

A tak začal vyprávět. O tom, jak byl mladý a hloupý, jak utíkal před svými démony do hospody U Jelena, jak poznal mámu na tancovačce v Dejvicích, jak ji miloval – ale nedokázal to unést. O tom, jak se pokusil začít znovu s jinou ženou, ale nikdy nezapomněl na nás.

Poslouchal jsem ho dlouhé hodiny. Bylo to jako dívat se na film o někom jiném – a přesto to byl můj život.

Když jsem odcházel, zastavil mě ještě jednou: „Honzo… můžeš mi někdy odpustit?“

Nevěděl jsem, co říct.

Doma mě čekala máma s čajem a koláčem na stole. Seděli jsme mlčky naproti sobě.

„Byl jsi za ním?“ zeptala se nakonec.

Přikývl jsem.

„A?“

„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „Je to těžké.“

Další dny byly jako v mlze. Chodil jsem do práce, ale myšlenkami byl jinde. Přemýšlel jsem o tom, co znamená být otcem – a synem. Přemýšlel jsem o tom, jestli mám právo být naštvaný, nebo jestli bych měl být vděčný za to málo, co mám.

Jednoho večera mi přišla SMS: „Přijdeš ještě?“

Šel jsem znovu do Motola. Tentokrát už beze strachu.

Seděli jsme spolu dlouho do noci. Povídali jsme si o všem možném – o fotbale, o Karlově mostě, o tom, jaké to bylo vyrůstat bez otce.

Nakonec usnul s mou rukou ve své.

Druhý den ráno mi volali z nemocnice: „Pan Novák zemřel.“

Stál jsem před jeho postelí a díval se na něj naposledy. Cítil jsem smutek i úlevu zároveň.

Doma jsem otevřel starou krabici s fotkami, které máma schovávala ve skříni. Na jedné z nich byl mladý muž s úsměvem od ucha k uchu – můj otec.

Možná nikdy nebudu mít odpovědi na všechny otázky. Možná nikdy úplně neodpustím. Ale aspoň už vím, kdo jsem.

Možná je někdy důležitější pochopit než soudit… Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil ještě před narozením?