Tchynina geniální nabídka: Odevzdejte úspory, byt přepíšu na vnučku. Ale já tam přece nebudu žít věčně!

„Jano, já už tady věčně nebudu. Tak proč by ten byt nemohl být pro Novu? Stačí, když mi dáte ty vaše úspory, a já to hned přepíšu na ni.“

Seděla jsem u stolu v kuchyni, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, která už dávno vystydla. Tchyně Marie stála naproti mně, ruce v bok, pohled tvrdý jako sklo. Můj muž Petr mlčel, oči upřené do stolu. Naše dcera Nova spala v pokoji vedle a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

„Mami, to přece není tak jednoduché,“ ozval se Petr tiše. „Ty peníze jsme šetřili na horší časy. A co když se něco stane? Nebo když Nova bude potřebovat něco jiného?“

Marie mávla rukou. „Já už mám svý odžito. Vy si myslíte, že ten byt budu potřebovat ještě deset let? A vy pořád řešíte nějaký školky a chůvy. Kdybyste mi dali ty peníze, Nova by měla jistotu. A vy byste mohli být v klidu.“

Bylo mi do pláče. Milovala jsem svou práci v knihovně a těšila se, až se po mateřské vrátím mezi knihy a lidi. Ale Nova byla ještě malá a já nechtěla, aby šla do školky dřív než ve třech a půl letech. Chůva byla drahá – naše úspory by pokryly sotva rok jejího platu. A teď přišla Marie s touhle nabídkou.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem počítali každou korunu. Jak jsme si odříkali dovolenou u moře, abychom mohli Nově koupit pořádnou postýlku a kočárek. Jak jsme se těšili na to, že jednou budeme mít něco svého – malý byt nebo aspoň jistotu, že Nova nebude muset začínat od nuly.

„A co když si to rozmyslíte?“ zeptala jsem se tiše. „Co když se něco stane a vy budete ten byt zase potřebovat?“

Marie se zasmála – krátce, ostře. „Já už mám svůj věk. A kdyby něco, vždycky se to dá nějak zařídit. Ale vy pořád jenom váháte! Já bych pro vás udělala první poslední.“

Petr mě chytil za ruku pod stolem. Cítila jsem jeho nejistotu i strach. Věděla jsem, že nechce jít proti matce, ale zároveň nechce riskovat naši budoucnost.

Ten večer jsme dlouho nemohli usnout. Nova se několikrát probudila a já ji chodila hladit po vláskách, zatímco Petr ležel potmě a zíral do stropu.

„Co myslíš?“ zašeptal nakonec.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Mám pocit, že nás tlačí ke zdi.“

„Ale co když má pravdu? Co když je to naše jediná šance?“

Ráno jsme šli do práce jako obvykle – já s hlavou plnou otázek, Petr zamyšlený a tichý. V práci jsem se snažila soustředit na katalogizaci nových knih, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Marii a jejímu bytu na sídlišti v Modřanech.

Odpoledne mi volala máma.

„Janičko, slyšela jsem od Petra, co vám Marie navrhla. Prosím tě, buď opatrná. Ona je schopná změnit názor ze dne na den.“

„Já vím, mami,“ povzdechla jsem si. „Ale co máme dělat? Chůva je drahá a školka plná.“

„Možná bys mohla zkusit najít práci na částečný úvazek? Nebo aspoň počkat ještě pár měsíců…“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. V knihovně už za mě našli záskok a kdybych čekala déle, mohla bych o místo přijít úplně.

Večer přišla Marie znovu.

„Tak co jste vymysleli?“ zeptala se hned ve dveřích.

Petr polkl nasucho. „Mami… Potřebujeme čas.“

Marie protočila oči. „Čas! Vy pořád jenom čekáte! Já vám nabízím jistotu pro Novu a vy…“

V tu chvíli jsem to nevydržela.

„Marie, proč to vlastně děláte? Proč nám chcete ten byt dát jenom za naše úspory? Proč ne prostě tak?“

Chvíli bylo ticho.

„Protože jsem celý život dřela,“ řekla nakonec Marie tišeji. „A nechci vidět, jak všechno přijde vniveč. Vy jste mladí – zvládnete to. Já už nemám čas čekat.“

Cítila jsem slzy v očích – vztek i lítost zároveň.

Další dny byly napjaté. Petr byl podrážděný, Nova neklidná a já měla pocit, že se náš domov rozpadá na kusy.

Jednou večer jsem zaslechla Petra, jak telefonuje s bratrem Tomášem.

„Hele, Tomáši… Kdyby máma fakt přepsala ten byt na Novu… Myslíš, že by to bylo fér? Nebo je to past?“

Tomáš něco zamumlal do telefonu a Petr jen mlčky přikyvoval.

Nakonec jsme svolali rodinnou poradu – já, Petr, Marie a Tomáš.

„Mami,“ začal Petr opatrně. „Chceme pro Novu to nejlepší. Ale máme strach – co když se něco pokazí? Co když budeš nemocná nebo budeš potřebovat peníze?“

Marie pokrčila rameny. „To už je život. Ale vy pořád jenom váháte.“

Tomáš se ozval: „A co kdybychom udělali smlouvu? Že tam můžeš bydlet doživotně a až pak to bude Novy?“

Marie chvíli mlčela a pak kývla.

Nakonec jsme se dohodli – část úspor jsme dali Marii jako zálohu na její stáří a ona přepsala byt na Novu s věcným břemenem doživotního užívání pro sebe.

Bylo to vítězství? Nebo jen kompromis?

Dnes večer sedím u stolu s hrnkem kávy – tentokrát horké – a dívám se na spící Novu. Udělali jsme správnou věc? Nebo jsme jen prodali klid v rodině za cenu nejistoty?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší riskovat pro budoucnost dítěte, nebo chránit své jistoty za každou cenu?