Tchynina „geniální“ nabídka: Odevzdejte úspory, byt přepíšu na vnučku. Ale já tam přece nebudu bydlet věčně!

„Takže vy mi chcete dát všechny svoje úspory a já vám za to přepíšu byt na malou Novu? Ale Kláro, já přece nebudu bydlet věčně!“ Tchyně seděla u našeho stolu, ruce složené na prsou, a její hlas zněl, jako by nabízela něco naprosto samozřejmého. Můj muž Honza mlčel, pohled upřený do hrnku s kávou. Já jsem cítila, jak se mi v břiše svírá uzel.

Vždycky jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě. Po mateřské jsem se těšila zpátky do práce – miluju svou práci v knihovně, ten klid mezi regály a šustění stránek. Ale Nova byla ještě malá a já nechtěla, aby šla do školky dřív než ve třech a půl letech. Nanny byla drahá, ale připadalo mi to jako jediné rozumné řešení. Jenže Honza začal počítat – hypotéka, účty, moje poloviční plat… A pak přišla jeho máma s tímhle nápadem.

„Víš, Klárko,“ začala znovu, „já už jsem stará. Ten byt je velký, sama tam být nechci. Ale kdyby byl napsaný na Novu, aspoň byste měli jistotu do budoucna. A já bych mohla být víc s malou, když budete v práci.“

Znělo to logicky. Ale něco ve mně křičelo. Věděla jsem, jaká je – všechno musí být po jejím, ráda připomíná, co pro nás udělala. A teď bychom jí měli dát všechny úspory? Naše jistotu? Jen za příslib, že jednou bude byt patřit Nově?

Honza se konečně ozval: „Mami, ale co když… co když si to rozmyslíš? Nebo když budeš potřebovat peníze? My pak budeme bez úspor i bez bytu.“

Tchyně se zamračila: „Vy mi nevěříte? Já bych nikdy…“

Ale já už věděla své. Vzpomněla jsem si na všechny ty drobné manipulace – jak nám kdysi slíbila půjčit na auto a pak najednou potřebovala peníze na opravu chaty. Jak mi vyčítala, že Nova má kašel, protože ji prý špatně oblékám. Jak Honzovi vyčítala, že si mě vzal místo jeho bývalé přítelkyně Lucie.

Ten večer jsme s Honzou dlouho nemluvili. Ležela jsem v posteli a dívala se do stropu. „Co když má pravdu?“ šeptal Honza do tmy. „Co když je to naše šance?“

„A co když je to past?“ odpověděla jsem tiše.

Dny plynuly a napětí v rodině houstlo. Tchyně volala každý den – jak jsme se rozhodli? Prý už má připravenou smlouvu u notáře. Moje máma mi radila: „Kláro, nenechávej se do ničeho tlačit. Úspory jsou vaše jistota.“

Jednoho odpoledne jsem šla s Novou na hřiště. Seděla jsem na lavičce vedle paní Aleny, sousedky z vedlejšího vchodu. Vyprávěla jsem jí všechno – potřebovala jsem to ze sebe dostat.

„Víš,“ řekla Alena zamyšleně, „moje dcera taky jednou dala tchyni peníze na byt. A víš co? Když se pohádaly, tchyně je vyhodila. Smlouvy jsou jedna věc, ale rodina… to je někdy džungle.“

Cestou domů jsem si uvědomila, že nejde jen o peníze nebo byt. Jde o důvěru. O to, jestli můžu věřit člověku, který mě celý život zkouší ovládat.

Další den jsme šli s Honzou za tchyní. Seděla v křesle a tvářila se dotčeně.

„Mami,“ začal Honza opatrně, „rozhodli jsme se… Nechceme do toho jít. Potřebujeme svoje úspory jako rezervu. A Nova… ta si jednou najde vlastní cestu.“

Tchyně zbledla: „Takže mi nevěříte? Po tom všem?“

„Nejde o důvěru,“ řekla jsem tiše. „Jde o naši rodinu. Chceme být samostatní.“

Odešli jsme s pocitem úlevy i smutku zároveň. Věděla jsem, že vztahy budou napjaté ještě dlouho. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Dnes sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na spící Novu. Přemýšlím – kolik toho jsme ochotni obětovat pro klid v rodině? A kdy je čas říct dost?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší riskovat pro větší jistotu do budoucna, nebo si chránit vlastní nezávislost?