Tchyně zašla příliš daleko: Pravda vyšla najevo během víkendu na chalupě

„Tohle je moje kuchyně, Lucie. Tady se věci dělají po mém.“ Její hlas zněl ostřeji než obvykle. Stála u dřezu, ruce v bok, a já jsem v ruce svírala nůž na krájení cibule. Bylo sobotní ráno, první víkend na naší nové chalupě v jižních Čechách, a já jsem si naivně myslela, že tu najdu klid. Místo toho jsem se ocitla v centru dalšího z mnoha konfliktů s mojí tchyní, paní Věrou.

Můj manžel Petr mezitím vesele štípal dříví venku a z okna jsem slyšela jeho smích. Kdyby jen tušil, co se děje uvnitř. „Věro, chtěla jsem jen připravit snídani pro všechny,“ snažila jsem se zachovat klid. „To je v pořádku, ale já vím nejlíp, co má Petr rád,“ odsekla a začala mi brát věci z ruky. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit a odejít, ale místo toho jsem jen sevřela zuby a pokračovala.

Když jsme s Petrem kupovali tuhle chalupu, byla jsem plná naděje. Měla to být naše útočiště, místo, kde budeme tvořit nové vzpomínky. Ale už první večer, když jsme přijeli, se Věra začala chovat, jako by to byla její nemovitost. „Tady budeš spát ty, Lucie, a Petr se mnou v druhém pokoji. On je zvyklý na moji společnost,“ rozhodla bez mrknutí oka. Petr se jen rozpačitě usmál a já jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá vztek.

Následující den jsem se snažila najít si chvíli pro sebe. Vyšla jsem na zahradu, kde kvetly šeříky, a snažila se uklidnit. Najednou jsem zaslechla Věru, jak telefonuje. „Ano, Jitko, ona to tu vůbec nezvládá. Já nevím, co na ní Petr vidí. Kdyby aspoň uměla pořádně vařit…“ Zůstala jsem stát jako přimražená. Věděla jsem, že mě nemá ráda, ale slyšet to takhle naplno bolelo.

Večer jsme seděli u ohně. Petr vyprávěl historky z dětství, Věra se smála a já jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domě. Když Petr odešel pro další dřevo, Věra se ke mně naklonila: „Víš, Lucie, já jsem pro Petra vždycky byla ta nejdůležitější žena. A nehodlám to měnit.“ Její pohled byl ledový. „Věro, Petr je můj manžel. Měla byste to respektovat,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „To se ještě uvidí,“ odsekla.

Další ráno jsem našla svůj mobil v kaluži vody na verandě. Nikdo nevěděl, jak se tam dostal. Petr mi nabídl svůj, ale já jsem věděla, že to nebyla náhoda. Když jsem se snažila otevřít okno v ložnici, zjistila jsem, že je zamčené zvenčí. Měla jsem pocit, že se tu stávám vězněm.

Odpoledne přijela sousedka, paní Novotná. „Věro, zase jsi tu? Už jsi jim řekla o té staré studni?“ Věra zbledla. „To není tvoje věc, Marie!“ vyštěkla. Zpozorněla jsem. „Jaké studni?“ zeptala jsem se. Paní Novotná se na mě podívala s lítostí. „Ta studna za stodolou… Věra ji nechala před lety zasypat, když tu ještě bydleli její rodiče. Prý tam spadla nějaká kočka, ale povídá se, že to bylo kvůli něčemu jinému.“

Večer jsem se rozhodla zjistit víc. Když Věra usnula, vzala jsem baterku a šla ke stodole. Petr mě našel, jak klečím u staré studny a snažím se odhrnout kameny. „Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně. „Petr, tvoje máma nám něco tají. Proč nikdy nemluví o svých rodičích? Proč je ta studna zasypaná?“ Petr se zamračil. „Nevím, nikdy o tom nechtěla mluvit. Ale když jsem byl malý, slyšel jsem, jak se s dědou hádali. Pak děda zmizel a babička byla pořád smutná.“

Následující den jsem se rozhodla konfrontovat Věru. „Proč jsi nám nikdy neřekla pravdu o té studni? Co se tu stalo?“ Věra zbledla a začala se třást. „To není tvoje věc, Lucie! Některé věci je lepší nechat spát.“ Ale já už nemohla couvnout. „Jestli nám neřeknete pravdu, odejdu a vezmu s sebou i Petra.“

Věra se rozplakala. „Byla jsem mladá a udělala jsem chybu. Můj otec… byl zlý člověk. Jednou v noci přišel opilý a začal vyhrožovat mé matce. Já jsem ho odstrčila… spadl do studny. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Studnu jsme zasypali a dělali, že se nic nestalo.“

Petr stál vedle mě, šokovaný. „Mami… proč jsi nám to neřekla?“ Věra se na něj podívala s bolestí v očích. „Bála jsem se, že mě odsoudíte. Že mě opustíš, Petře. Proto jsem tě nikdy nechtěla pustit k jiné ženě. Bávala jsem se, že tě ztratím.“

V tu chvíli jsem pochopila, že její nenávist ke mně byla jen strachem a vinou, kterou si nesla celý život. Ale zároveň jsem věděla, že takhle už dál žít nemůžeme. „Věro, musíte se s tím smířit. My s Petrem chceme žít svůj život. Pokud nás budete dál rozdělovat, ztratíte nás oba.“

Věra jen tiše přikývla a odešla do svého pokoje. Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jsme opravdu spolu.

Někdy si říkám – kolik tajemství a bolesti si neseme v sobě, aniž bychom to tušili? A stojí za to obětovat vztahy kvůli strachu z minulosti? Co byste na mém místě udělali vy?