Tančit znovu: Příběh Jany o zradě, pádu a novém začátku

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Petře! Po tolika letech?“ křičela jsem, zatímco jeho kufr už stál přede dveřmi. V očích měl vinu, ale taky úlevu. „Jano, já… prostě už to nejde. S Lenkou je to jiné.“ To jméno mě bodlo do srdce jako nůž. Lenka – moje kamarádka z dětství, která mi vždycky záviděla, že mám Petra. Teď měla i jeho.

Zůstala jsem stát v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, kde jsme spolu vychovávali dvě děti a plánovali společnou budoucnost. Všechno se rozpadlo během jednoho večera. Děti spaly a já se zhroutila na podlahu, neschopná pochopit, jak se můj život mohl tak rychle změnit.

Ráno bylo ještě horší. Musela jsem dětem vysvětlit, proč táta není doma. „Tatínek potřebuje chvíli být sám,“ lhala jsem, protože pravdu jsem jim říct nedokázala. Syn Adam se na mě díval s nedůvěrou, dcera Klárka se rozplakala. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě.

Dny plynuly v mlze bolesti a vzteku. V práci v knihovně jsem dělala chyby, kolegyně Alena se mě snažila rozptýlit: „Jani, pojď večer na víno.“ Ale já jen zavrtěla hlavou. Měla jsem pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Jednoho večera jsem šla pro chleba do obchodu na rohu. Bylo mokro, klouzalo to. Najednou mi podjela noha a já spadla přímo pod kola projíždějícího auta. Všechno bylo rychlé – křik, bolest, tma.

Probrala jsem se v nemocnici. Nohy necítily nic. Doktor Novotný mi klidným hlasem oznámil: „Paní Jano, došlo k poranění míchy. Budete potřebovat invalidní vozík.“ Svět se mi znovu zhroutil. Tentokrát definitivně.

Petr přišel do nemocnice jen jednou. Přinesl dětem plyšáky a mně kytici růží. „Omlouvám se,“ řekl tiše. „Ale už spolu být nemůžeme.“ Pak odešel za Lenkou. Děti měly slzy v očích a já poprvé pocítila opravdovou nenávist.

Rehabilitace byla peklo. Každý den jsem bojovala s vlastním tělem i hlavou. Fyzicky mi pomáhala sestřička Monika: „Jano, nevzdávejte to! Máte děti.“ Ale já chtěla jen spát a zapomenout.

Jednou večer jsem v televizi zahlédla reportáž o taneční skupině pro vozíčkáře v Praze. Něco ve mně se pohnulo. Vždyť tanec byl můj dětský sen! Zavolala jsem tam a domluvila si schůzku.

První trénink byl trapný i bolestivý. Instruktorka Eva mě povzbuzovala: „Každý pohyb je tanec, Jano. I když sedíš.“ Ostatní tanečníci – Tomáš, který přišel o nohu při autonehodě, nebo paní Marie po mrtvici – mi ukázali, že život nekončí jedním pádem.

Začala jsem znovu žít pro děti a pro tanec. Adam mi jednou řekl: „Mami, jsi hrdinka.“ Klárka mě objala a šeptla: „Jsi krásná.“ Poprvé po dlouhé době jsem se usmála od srdce.

Petr mi jednou zavolal: „Jano, můžeme si promluvit?“ Chtěl se vrátit – Lenka ho opustila kvůli jinému muži. Odmítla jsem ho: „Už tě nepotřebuju. Naučila jsem se tančit sama.“

Na našem prvním veřejném vystoupení jsem měla trému jako nikdy předtím. Hudba začala hrát – česká balada od Radůzy – a já se nechala vést rytmem i vozíkem. Lidé tleskali ve stoje.

Dnes už vím, že život není o tom, co nám vezme, ale co si dokážeme vzít zpět sami pro sebe. Každý den je nový začátek.

Někdy večer přemýšlím: Proč muselo přijít tolik bolesti, abych našla sama sebe? A kolik z nás žije jen napůl, protože se bojíme začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?