Tajemství v ulici Na Poříčí: Když mi vnuk otevřel oči
„Babi, proč maminka pořád pláče, když myslí, že ji nikdo nevidí?“ Tomášek se na mě podíval těma velkýma očima, které zdědil po Janě. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně v našem starém bytě na Poříčí a v ruce mi ztuhla lžíce. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle nebude obyčejný týden hlídání vnuka.
Jana mě poprosila, abych se o Tomáška postarala, když musela nečekaně do nemocnice. Prý to bude jen pár dní, „než jí dají dohromady záda“, jak mi řekla do telefonu. Ale v jejím hlase jsem slyšela něco víc než jen bolest. Bylo tam zoufalství, které jsem u své dcery nikdy předtím nezaznamenala.
První večer jsem Tomáška uspávala v jeho pokojíčku, když se ke mně přitulil a zašeptal: „Babičko, myslíš, že se maminka vrátí?“ Překvapilo mě to. „Samozřejmě, zlatíčko,“ pohladila jsem ho po vlasech. „Maminka tě moc miluje.“ Ale v duchu jsem si nebyla jistá ničím.
Dny plynuly a já začala vnímat detaily, které mi dřív unikaly. Tomášek se bál tmy víc než jiné děti. Každou noc chtěl spát se zapnutou lampičkou a často se budil s pláčem. Jednou v noci jsem ho našla sedět na posteli, jak si šeptá: „Neboj se, maminka přijde.“
Začala jsem procházet Janin byt, abych našla nějaké uklidňující hračky nebo knížky pro Tomáška. Místo toho jsem narazila na složku s dopisy a lékařskými zprávami. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že bych neměla číst cizí poštu, ale mateřský instinkt byl silnější.
Dopisy byly od advokáta a týkaly se rozvodu s jejím mužem Petrem. Nikdy mi neřekla, že mají takové problémy. Vždycky předstírala, že je všechno v pořádku – i když jsem si všimla, že Petr už k nim domů skoro nechodí. V lékařských zprávách stálo něco o depresích a úzkostech. Najednou mi došlo, proč Jana poslední měsíce tolik hubla a proč byla pořád unavená.
Když jsem druhý den vařila oběd, Tomášek přišel do kuchyně a tiše řekl: „Maminka někdy křičí na tatínka. A pak dlouho spí.“ Sedla jsem si k němu a objala ho. „Víš, někdy jsou dospělí smutní a nevědí si rady,“ vysvětlovala jsem mu opatrně. „Ale vždycky tě mají rádi.“
Ten večer mi volala Jana z nemocnice. Její hlas byl slabý a unavený. „Mami, zvládáš to tam?“ ptala se mě. „Tomášek je hodný,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Chtěla jsem jí říct o dopisech a o tom, co mi Tomášek povídal, ale neměla jsem odvahu ji zatěžovat.
Po telefonu jsem slyšela ticho a pak tichý vzlyk. „Mami… já už nemůžu,“ zašeptala Jana. „Petr mě nechal samotnou se vším… Bojím se, že Tomášek všechno cítí.“
V tu chvíli jsem pochopila, že musím být silná nejen pro vnuka, ale i pro svou dceru. Druhý den ráno jsem vzala Tomáška do Stromovky na hřiště. Seděli jsme na lavičce a dívali se na ostatní děti. „Babičko,“ začal opatrně Tomášek, „proč tatínek už nebydlí s námi?“
Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství v malém městě u Plzně, kde se o rodinných problémech nemluvilo. Všechno se zametalo pod koberec – dokud to nebouchlo jako papiňák. Nechtěla jsem stejnou chybu opakovat.
„Víš, někdy se dospělí rozhodnou žít každý zvlášť,“ řekla jsem mu pomalu. „Ale to neznamená, že tě nemají rádi.“ Tomášek mlčel a díval se do země.
Večer jsme si spolu četli pohádku o Honzovi a drakovi. Když jsem zavírala knížku, Tomášek se mě zeptal: „Babičko, myslíš, že maminka je taky jako Honza? Že bojuje s drakem?“ Usmála jsem se přes slzy: „Ano, zlatíčko. Maminka je velká bojovnice.“
Když se Jana po týdnu vrátila domů, byla bledá a vyčerpaná. Objala Tomáška tak pevně, až mu málem došly dech. Pak se otočila ke mně: „Mami… promiň, že jsem ti nic neřekla.“
Sedly jsme si spolu do kuchyně u hrnku čaje. Poprvé po letech jsme spolu mluvily otevřeně – o strachu z budoucnosti, o samotě i o tom, jak těžké je přiznat si slabost před vlastní matkou.
Ten týden s Tomáškem mi otevřel oči víc než cokoli jiného za posledních dvacet let. Uvědomila jsem si, jak snadno přehlédneme bolest těch nejbližších – protože věříme tomu, co chceme vidět.
Někdy přemýšlím: Kolik rodin kolem nás žije s podobným tajemstvím? A kolik z nás má odvahu podívat se pravdě do očí dřív, než bude pozdě?