Synova štědrost, která bolela: Dovolená, na kterou nikdy nezapomenu

„Mami, letos tě vezmu s námi na dovolenou. Všechno platím já, nemusíš se o nic starat!“ ozvalo se z telefonu hlasem mého syna Tomáše. Bylo to poprvé, co mi něco takového nabídl. Vždycky byl spíš uzavřený, šetřivý, a já si myslela, že jeho štědrost je znamením, že se naše vztahy konečně zlepšují.

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly vzrušením i nervozitou. „To myslíš vážně? Tomáši, to je od tebe moc hezké…“

„Jasně! Všechno zařídím. Jen si sbal věci a buď připravená v sobotu ráno.“

Celý týden jsem žila v euforii. Konečně budu součástí jejich rodiny – Tomáš, jeho žena Jana a moje dvě vnučky, Anička a Klárka. Vždycky jsem měla pocit, že jsem spíš na okraji jejich života. Teď jsem doufala, že se to změní.

V sobotu ráno mě Tomáš vyzvedl. Jana mě přivítala s úsměvem, ale v jejích očích jsem zahlédla stín nervozity. „Tak jedem,“ řekla stroze a zabouchla kufr auta.

Cesta na Šumavu byla dlouhá. Děvčata se hádala o tablet, Jana mlčela a Tomáš se snažil udržet dobrou náladu. „Mami, těšíš se?“ zeptal se.

„Ano, moc,“ odpověděla jsem a snažila se ignorovat napětí ve vzduchu.

První den byl krásný. Procházka lesem, společná večeře v penzionu. Tomáš platil všechno – jídlo, vstupenky do muzea, dokonce i zmrzlinu pro holky. Cítila jsem se zvláštně – vděčná, ale zároveň trochu trapně. Nikdy jsem nebyla zvyklá přijímat tolik najednou.

Druhý den začalo pršet. Jana byla podrážděná, holky znuděné. „Mami, mohla bys s nimi jít do herny? Já si potřebuju odpočinout,“ požádala mě Jana.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se a vzala děvčata za ruce.

V herně jsem jim koupila limonádu a chipsy. Když jsme se vrátily na pokoj, Jana mě přivítala ledovým pohledem.

„Eliško, víš, že Tomáš platí všechno? Nemusíš jim kupovat sladkosti navíc.“

Zrudla jsem studem. „Promiň, chtěla jsem jim udělat radost…“

Tomáš jen pokrčil rameny: „To je v pohodě, mami.“ Ale v jeho hlase bylo něco zvláštního.

Třetí den jsme šli na výlet k jezeru. Cestou zpátky jsme zašli do restaurace. Tomáš objednal pro všechny – já si dala jen polévku, nechtěla jsem být na obtíž.

Když přišel účet, Tomáš ho zaplatil a pak přede všemi prohlásil: „No vidíte, jak je to jednoduché! Kdybychom tohle dělali častěji, možná bysme si víc rozuměli.“

Všichni ztichli. Jana se zamračila a Anička s Klárkou sklopily oči.

Večer jsem slyšela jejich hádku za dveřmi pokoje:

„Proč jsi ji sem vůbec zval?“ syčela Jana.

„Je to moje máma! Chci jí něco vrátit…“

„Ale já tu nechci být služka! Celou dobu jen hlídá děti a ty ji pořád stavíš na piedestal.“

Ležela jsem na posteli a dusila slzy do polštáře. Cítila jsem se jako přítěž. Moje přítomnost rozdělovala jejich rodinu místo toho, aby nás spojovala.

Čtvrtý den ráno mě Tomáš požádal o rozhovor:

„Mami… promiň za včerejšek. Víš, chtěl jsem ti udělat radost. Ale asi to nebyl dobrý nápad.“

„Tomáši, já… nechci být důvodem vašich hádek.“

„To nejsi ty. To my dva neumíme spolu mluvit. Ale někdy mám pocit, že tě musím pořád zachraňovat…“

Zůstala jsem stát v chodbě penzionu s kufrem v ruce. Rozhodla jsem se odjet dřív domů. Tomáš mě odvezl na nádraží – cestou jsme mlčeli.

Když vlak odjížděl ze stanice, dívala jsem se z okna na jeho postavu mizící v dešti. V hlavě mi zněla jediná otázka: Proč je někdy láska mezi matkou a synem tak složitá? A kdy jsme si přestali rozumět?

Možná jste to někdo zažili taky – jak byste to řešili vy? Je lepší mlčet a být vděčný, nebo říct pravdu i za cenu bolesti?