Svatba, která roztrhla naši rodinu: Když peníze zničí sny

„To snad nemyslíš vážně, Adélko! Tohle není svatba, to je fraška!“ křičela jsem, zatímco Ada stála v předsíni s očima plnýma slz. Její snoubenec Petr stál za ní, ruce v kapsách, tvář napjatá. Všechno to začalo tak krásně – Ada přišla domů s prstýnkem na ruce a v očích měla ten známý jiskřivý pohled. „Mami, Petr mě požádal o ruku!“ vykřikla tehdy a já ji objala, jako bych ji chtěla chránit před celým světem.

Jenže svět nás brzy dohnal. Petrův otec, pan Novák, přišel na první společnou večeři s výrazem, který jasně říkal, že si myslí, že jsme pod jeho úroveň. „My jsme vždycky dělali svatby v hotelu International,“ prohlásil hned po předkrmu. Můj muž Milan se na něj podíval přes brýle a suše odvětil: „My jsme zase zvyklí na rodinné oslavy doma nebo v sokolovně.“

Od té chvíle se všechno začalo hroutit. Ada chtěla velkou svatbu, Petr byl rozpolcený mezi námi a svými rodiči. A pak přišla ta rána – pan Novák přišel o práci. Najednou bylo jasné, že jejich rodina nemůže přispět tolik, kolik slíbili. „To je přece jedno,“ říkala jsem Adě. „Uděláme menší svatbu, hlavně že budete šťastní.“ Ale Ada byla neústupná. „Mami, já chci aspoň jednou v životě něco hezkého! Nechci se vdávat v sokolovně mezi papírovými ubrusy!“

Začaly hádky o každý detail – kde bude hostina, kolik lidí pozvat, kdo co zaplatí. Milan byl čím dál víc podrážděný. „Tohle není normální! My jsme na tom taky nebyli nikdy dobře a zvládli jsme to! Proč musí mít všechno jako z časopisu?“

Jednoho večera jsem zaslechla Adin rozhovor s Petrem na chodbě. „Tvoje máma mě nenávidí,“ šeptala Ada. „To není pravda,“ bránil se Petr tiše. „Jen má strach, že se zadlužíme.“

A pak přišel ten nejhorší den – schůzka obou rodin v kavárně na náměstí. Pan Novák se snažil zachovat tvář: „My samozřejmě zaplatíme polovinu, jak jsme slíbili.“ Ale jeho žena ho pod stolem zatahala za rukáv a bylo jasné, že lže. Milan to nevydržel: „Tak si to řekněme na rovinu – kdo co může dát? My máme našetřeno něco málo, ale rozhodně ne na hotel International.“

Ada se rozplakala přímo uprostřed kavárny. Lidé se otáčeli, číšník rozpačitě přešlapoval. Petr seděl jako opařený. Já měla chuť všechny obejmout a zároveň utéct pryč.

Doma jsme se s Milanem pohádali jako nikdy předtím. „Ty ji rozmazluješ!“ křičel na mě. „A ty jsi necitlivý! Vždyť je to naše jediná dcera!“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Ada se na několik dní odstěhovala k Petrovi. Bylo ticho, které mě dusilo. Chodila jsem po bytě a přehrávala si v hlavě všechny ty krásné chvíle, kdy byla malá holka a smála se na celé kolo. Kde jsme udělali chybu? Proč najednou nejsme schopní se domluvit?

Jednoho večera mi Ada zavolala: „Mami, já už nechci žádnou svatbu. Všechno je zkažené.“ Její hlas byl zlomený. „Adélko, prosím tě…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Nech to být. Už je pozdě.“

Seděla jsem v kuchyni dlouho do noci a přemýšlela, jestli jsme opravdu dovolili penězům zničit to nejcennější – naši rodinu.

O týden později přišla Ada domů sama. Byla bledá a unavená. „Mami, odpustíš mi?“ zeptala se tiše. Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Svatba nakonec nebyla žádná – Ada s Petrem si dali jen malou večeři ve dvou a my jsme jim poslali dort. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Někdy si říkám: Stálo nám to všechno za to? Proč jsme dovolili hrdosti a penězům roztrhat naši rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?