Srdce matky: Když jsem odmítla volbu mezi svými dětmi

„Lucie, musíte si vybrat. Vaše srdce to nezvládne. Pokud si necháte všechna tři miminka, riskujete nejen jejich životy, ale i svůj vlastní.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdné nemocniční chodbě. Seděla jsem na studené židli v ordinaci MUDr. Novotné, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vedle mě seděl můj manžel Petr, sevřel mi ruku tak pevně, až mě to zabolelo. Ale jeho pohled byl prázdný, ztracený v šoku.

„To přece nemůžete myslet vážně,“ zašeptala jsem. „Jak si mám vybrat jedno dítě a dvě další odepsat?“

MUDr. Novotná se na mě dívala s pochopením, ale i s únavou ženy, která už viděla příliš mnoho podobných případů. „Lucie, vaše srdce je slabé. Už po druhém infarktu jsme vás varovali, že další těhotenství je riskantní. Trojčata jsou extrémní zátěž. Pokud podstoupíte redukci plodu, zvýšíte šanci, že alespoň jedno dítě přežije a vy budete žít dál.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že by nejradši souhlasil s lékaři. Má strach o mě – a já ho chápu. Ale já jsem cítila něco jiného. V břiše mi už teď tloukla tři malá srdíčka a já věděla, že bych si nikdy neodpustila, kdybych některé z nich nechala odejít.

Doma jsme se hádali. „Lucie, prosím tě! Máš přece Aničku! Co když umřeš? Co když přijdeš o všechny?“

„A co když to zvládnu? Co když to zvládneme všichni?“ křičela jsem zoufale. „Nechci být ta, co rozhodne, které dítě má právo žít!“

Moje máma mi volala každý večer. „Lucko, poslouchej doktory. Oni vědí, co dělají. Nejsi žádná hrdinka, jsi matka! Musíš myslet na Aničku!“

Ale já jsem nemohla. Každou noc jsem hladila břicho a šeptala těm třem malým bytostem sliby: že je ochráním, že budu bojovat.

Začalo to být těžké už ve čtvrtém měsíci. Každý schod byl jako výstup na Sněžku. Srdce mi bušilo jako splašené a někdy jsem měla pocit, že omdlím jen při pohledu na schody do bytu v paneláku na Proseku.

Petr začal být odtažitý. „Myslíš jen na sebe,“ vyčetl mi jednou v kuchyni, když jsem se snažila připravit Aničce večeři a rozlila jsem polévku po celé lince. „Co když tě ztratíme všichni? Já… já už nevím.“

Anička byla zmatená. „Maminko, proč jsi pořád smutná? Budeš tu se mnou?“ ptala se mě večer před spaním.

„Budu, lásko,“ lhala jsem jí a doufala, že tomu sama uvěřím.

V nemocnici mě sledovali jako vzácný exponát. Každý týden ultrazvuk, krevní testy, EKG. Lékaři byli rozdělení – někteří mě obdivovali za odvahu, jiní si šeptali na chodbách o mé nezodpovědnosti.

Jednou večer jsem slyšela rozhovor dvou sestřiček:

„Chudák ženská. Ale proč riskuje život? Tři děti najednou… To není normální.“

„Třeba věří na zázraky,“ odpověděla druhá tiše.

Začala jsem psát deník pro své děti – pro případ, že bych tu nebyla. Psala jsem jim o tom, jak moc je miluju, jak jsem bojovala za každý jejich nádech.

V osmém měsíci přišla krize. V noci mě probudila ostrá bolest na hrudi a nemohla jsem dýchat. Petr volal sanitku a já slyšela Aničku plakat v pozadí.

V nemocnici bylo všechno jako ve snu – světla, hlasy, pípání přístrojů. MUDr. Novotná byla u mě celou noc.

„Musíme děti vyndat hned,“ řekla ráno nekompromisně. „Jinak to nepřežijete ani vy, ani ony.“

Císařský řez byl rychlý a já si pamatuju jen útržky – světlo nad hlavou, Petrův hlas někde v dálce a pak ticho.

Probudila jsem se na JIPce napojená na přístroje. První otázka byla: „Žijí?“

MUDr. Novotná se usmála: „Všichni tři jsou na světě. Jsou maličcí, ale bojují.“

Plakala jsem štěstím i bolestí zároveň.

Dny v nemocnici byly nekonečné – čekání na zprávy z novorozenecké JIPky, strach z každého telefonátu. Petr za mnou chodil každý den a držel mě za ruku. Pomalu jsme si odpouštěli všechna slova ze strachu a zoufalství.

Po třech týdnech mi dovolili poprvé podržet všechny tři – Tomáška, Matýska a Barunku. Byli tak křehcí a malí… Ale žili.

Doma jsme začali nový život – plný chaosu, nevyspání a nekonečné lásky. Moje srdce je slabé, ale bije pro čtyři děti a jednoho muže.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Stálo to za tu bolest a strach? Ale když vidím své děti spát vedle sebe v postýlkách a slyším jejich smích… vím, že ano.

A co vy? Kdybyste byli na mém místě – dokázali byste si vybrat? Nebo byste bojovali za všechny stejně jako já?