Souhlasila jsem, že vyzvednu vnoučata ze školy – jen na chvíli: Dva roky bez odpočinku

„Mami, prosím tě, mohla bys dneska vyzvednout Aničku a Tomáška ze školy? Jen na chvíli, než si s Janou všechno v práci srovnáme. Bude to maximálně pár týdnů.“

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na koláč, když mi syn Petr volal. V jeho hlase byla naléhavost, kterou jsem znala už od jeho dětství. Vždycky věděl, jak mě přesvědčit. „Samozřejmě, Petře,“ odpověděla jsem tehdy bez váhání. „Vždyť škola je za rohem a já mám času dost.“

Jenže těch pár týdnů se protáhlo na měsíce. A teď už jsou to dva roky. Dva roky, kdy každý den ve tři odpoledne stojím před základní školou v našem malém městě a čekám na vnoučata. Dva roky, kdy jsem nešla na kávu s kamarádkou, nečetla si v klidu knížku ani nešla do divadla. Dva roky, kdy jsem se stala nepostradatelnou – ale ne proto, že bych byla milovaná babička, ale proto, že jsem levná chůva.

„Babičko, proč jsi dneska přišla pozdě?“ ptá se Anička a dívá se na mě těma velkýma očima. „Promiň, zlatíčko, musela jsem ještě skočit do lékárny pro léky.“ Tomášek už mezitím běží k autu a volá: „Babi, dneska chci k večeři palačinky!“

Doma je to vždycky stejné. Děti hodí tašky do kouta, pustí televizi a čekají, co jim připravím. Snažím se být trpělivá, ale někdy mi dochází síly. Když přijde večer a já konečně sedím u stolu s hrnkem čaje, slyším klíče v zámku. Jana vejde dovnitř s unaveným úsměvem. „Děkujeme moc, maminko,“ řekne rychle a zmizí v ložnici. Petr přijde později, často až po deváté. „Mami, jsi zlatá,“ prohodí a ani se nezastaví.

Začínám mít pocit, že se ze mě stala součást nábytku. Nikdo se neptá, jak se mám. Nikdo se nezajímá o to, jestli bych třeba chtěla jet na výlet nebo si jen tak odpočinout. Všichni berou jako samozřejmost, že tu budu – vždy připravená pomoci.

Jednoho dne jsem se pokusila naznačit Petrovi, že bych potřebovala trochu volna. „Petře, víš… už je to docela dlouho. Možná byste mohli najít nějakou paní na hlídání?“ Podíval se na mě překvapeně: „Mami, vždyť ty jsi doma! Proč bys nemohla pomoct? Víš přece, jak je to teď těžké.“

A tak jsem mlčela. Ale uvnitř mě to bolelo čím dál víc. Začala jsem být podrážděná i na děti. Když Tomášek rozlil kakao na koberec, vybuchla jsem: „To snad není možné! Pořád jen uklízím a nikdo si toho neváží!“ Děti se rozplakaly a já měla výčitky svědomí.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Marie. „Jano, co se s tebou děje? Už tě nepoznávám. Kdysi jsi byla veselá a plná energie.“ Rozplakala jsem se do telefonu: „Já už nemůžu. Připadám si jako služka ve vlastním domě.“ Marie mě vyslechla a řekla: „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Ale jak? Jak mám říct svému vlastnímu synovi, že už nechci pomáhat? Vždyť rodina je přece všechno… Nebo ne?

Jednoho dne jsem si všimla, že Anička začala být ke mně odtažitá. „Babičko, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se tiše. To mě zasáhlo nejvíc. Uvědomila jsem si, že moje únava a frustrace už ovlivňují i děti.

Rozhodla jsem se promluvit si s Janou. Sedly jsme si spolu ke kávě v kuchyni. „Jano,“ začala jsem opatrně, „mám vás všechny moc ráda a chápu, že to nemáte jednoduché. Ale potřebuju taky trochu času pro sebe.“ Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Já vím, maminko… Jenže já nevím, jak to zvládneme bez tebe.“

Bylo mi jí líto – ale zároveň jsem cítila úlevu, že jsem konečně řekla pravdu nahlas.

Začali jsme hledat řešení. Petr byl nejdřív uražený – prý přeháním a dělám z komára velblouda. Ale když viděl, jak moc mě to trápí, nakonec souhlasil s tím, že najdou paní na hlídání aspoň na některé dny.

Poprvé po dvou letech jsem měla volné odpoledne. Šla jsem do parku s knížkou a seděla na lavičce pod rozkvetlou lípou. Slunce hřálo a já cítila slzy štěstí i smutku zároveň.

Teď už vím, že i když rodinu milujeme nade vše, musíme myslet i na sebe. Jinak ztratíme sami sebe i ty, které máme rádi.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním dobré vůle? A kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?