Slzy Aničky: Den, kdy se všechno změnilo

„Proboha, už ji utiš! Vždyť tohle není normální!“ Jarmila stála ve dveřích obýváku s rukama v bok a její hlas byl ostrý jako břitva. Anička, moje tříletá dcera, seděla na zemi uprostřed rozházených kostek a její pláč byl tak srdcervoucí, že mi trhal uši i srdce zároveň. Sama jsem měla slzy na krajíčku, ale snažila jsem se držet.

„Mami, já chci tátu!“ vzlykala Anička a natahovala ke mně ruce. Můj muž Petr byl v práci, jako obvykle. V poslední době se domů vracel později a později, a já měla pocit, že všechno zůstává jen na mně.

„Jarmilo, prosím tě, dej mi chvíli. Ona je jen unavená,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hlase mi zněla únava i zoufalství.

„Unavená? To je pořád dokola! Když byla moje Jana malá, nikdy si nedovolila takhle vyvádět. To je ta dnešní výchova! Děti si dělají, co chtějí a matky je jen omlouvají,“ odsekla Jarmila a demonstrativně si sedla na gauč.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nebo křičet. Nebo obojí. Místo toho jsem si klekla k Aničce a objala ji. „Zlatíčko, táta přijde večer. Teď jsem tu já. Pojď, zkusíme si spolu postavit věž, ano?“

Anička se ke mně přitiskla a její pláč pomalu utichal v tlumených vzlycích. Cítila jsem její horké slzy na svém rameni a v duchu jsem si vyčítala, že nejsem lepší matka. Že neumím být klidná, když je to potřeba. Že neumím Jarmile vysvětlit, jak moc mě její poznámky bolí.

V kuchyni začala Jarmila hlučně skládat nádobí do myčky. Každé cinknutí talíře bylo jako výčitka. „Kdyby ses víc snažila, měla bys doma pořádek i klidné dítě,“ zaslechla jsem polohlasem.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se neodpovídat. Místo toho jsem se snažila soustředit na Aničku. Postavily jsme spolu věž z kostek a na chvíli bylo ticho. Ale v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně.

Když Petr konečně přišel domů, bylo už po šesté večer. Anička mu skočila kolem krku a já cítila úlevu i závist zároveň – jak snadno ji dokáže uklidnit jeho přítomnost.

Jarmila se hned pustila do stížností: „Petr, tvoje žena to tady vůbec nezvládá! Dítě pořád brečí, doma nepořádek… Já už nevím, co mám říkat.“

Petr se na mě podíval s unaveným výrazem. „Mami, prosím tě…“ začal, ale Jarmila ho nenechala domluvit.

„Za nás to bylo jiné! Děti poslouchaly a ženské měly domácnost pod kontrolou! Dneska? Jen samé výmluvy!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem. „Jarmilo, já se opravdu snažím…“ začala jsem tiše.

„Snažíš? To nestačí! Dítě potřebuje pevnou ruku!“

Petr si povzdechl a vzal Aničku do náruče. „Mami, nech to být. Každý to děláme jinak.“

Jarmila uraženě odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře.

Večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje a dívala se do prázdna. Petr přišel za mnou a položil mi ruku na rameno.

„Promiň… Je toho na tebe moc, viď?“

Přikývla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích. „Já už nevím, co dělat. Připadám si jako špatná máma i špatná snacha.“

Petr mě objal. „Nejsi špatná. Jenom je to těžké.“

Ale já věděla své – každý den byl boj o pochopení. O to být dost dobrá pro všechny kolem sebe.

Druhý den ráno Jarmila odešla bez rozloučení. V bytě bylo najednou ticho – až příliš ticho. Anička si hrála u okna a já seděla u stolu s pocitem prázdnoty.

Celý den jsem přemýšlela: Je možné být dobrou matkou i snachou zároveň? Musíme si vybírat mezi tím, co cítíme my a co od nás čekají ostatní?

Možná nejsem jediná, kdo tohle prožívá… Jak to zvládáte vy? Máte taky někdy pocit, že vás rodinné očekávání dusí?