Slunce pro cizí životy: Příběh o malé Aničce a posledním rozloučení

„Ivano, musíte se rozhodnout. Čas běží.“ Slyšela jsem hlas doktorky Novotné, ale jako by ke mně doléhal z velké dálky. Seděla jsem na okraji nemocniční postele a držela malou ručku své Aničky. Byla tak teplá, tak živá – a přitom už jsem věděla, že ji ztrácím. Všude kolem mě byly bílé stěny, pípání přístrojů a tiché šepoty sester. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken, jako by plakaly se mnou.

„Mami, proč pláčeš?“ ozvalo se mi v hlavě. Ale Anička už nemluvila. Ležela tiše, její hnědé vlásky rozprostřené na polštáři. Včera jsme si ještě hrály s plyšovým medvědem, dneska už jen čekám na zázrak. Ale zázraky se v Motole nedějí každý den.

Manžel Petr stál opodál, opřený o zeď, ruce v kapsách, oči zarudlé od pláče. „Ivano, co když tím někomu zachráníme život?“ zašeptal. Cítila jsem v jeho hlase zoufalství i naději. Ale jak mám pustit své dítě? Jak mám dovolit, aby její srdíčko bilo v cizím těle?

Vzpomněla jsem si na naši poslední procházku v parku Stromovka. Anička běžela za holuby a smála se na celé kolo. „Mami, podívej! Sluníčko!“ volala a ukazovala na oblohu. Teď je slunce pryč. Zůstala jen tma a chlad.

Doktorka Novotná si ke mně sedla. „Vím, že je to těžké. Ale jsou tu děti, které čekají na dar života. Vaše Anička může být jejich slunce.“

Zavřela jsem oči a snažila se představit si ty děti. Cizí tváře, cizí rodiny. Mají taky plyšové medvědy? Mají taky maminky, které je drží za ruku? Slzy mi stékaly po tváři a kapaly na Aniččinu dlaň.

„Mami, já se bojím,“ šeptal mi v hlavě její hlásek. „Neboj se, broučku,“ odpověděla jsem jí v duchu. „Vždycky budu s tebou.“

Petr přešel ke mně a objal mě zezadu. „Ivano, musíme jí dát smysl. Nemůžeme ji nechat jen tak odejít.“

Vzpomněla jsem si na naši rodinu – na mámu, která mi vždycky říkala: „Děti jsou dar, ale někdy je musíme pustit.“ Nikdy jsem tomu nerozuměla. Teď už ano.

Sestra Alena přinesla papíry k podpisu. Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva udržela pero. „Jste si jistá?“ zeptala se tiše.

„Nejsem,“ přiznala jsem popravdě. „Ale chci věřit, že to má smysl.“

Podepsala jsem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadlo srdce na tisíc kousků.

Následující hodiny byly jako zlý sen. Přicházeli lékaři, odcházeli sestry, Petr mě držel za ruku a já se snažila dýchat. V jednu chvíli přišla i moje sestra Jana. Objala mě pevně a šeptala: „Jsi statečná.“ Ale já se necítila statečně. Cítila jsem jen prázdno.

Když přišel čas rozloučení, sedla jsem si k Aničce na postel a začala jí zpívat její oblíbenou písničku: „Prší, prší.“ Sestry se přidaly tiše do pozadí. Držela jsem ji za ruku až do posledního dechu.

Pak už byla jen tma.

Dny po pohřbu byly mlhavé a tiché. Petr skoro nemluvil, já bloudila bytem jako stín. Lidé nám nosili květiny a říkali: „Byla to správná věc.“ Ale co je správné na tom, že matka pohřbívá své dítě?

Jednoho dne mi přišel dopis z nemocnice. Psala mi maminka malého Tomáška – chlapce, který dostal Aniččino srdce. „Nevím, jak Vám poděkovat,“ stálo tam roztřeseným písmem. „Díky Vaší Aničce má náš syn druhou šanci.“

Četla jsem ten dopis pořád dokola a poprvé po dlouhé době jsem cítila něco jako klid. Možná opravdu někde svítí slunce – i když ne pro mě.

Dnes chodím často do Stromovky a dívám se na děti, jak si hrají. Občas zahlédnu holčičku s hnědými vlásky a na okamžik mám pocit, že vidím Aničku.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Měla bych tolik odvahy? A hlavně – dokázali byste vy pustit ruku svého dítěte pro život někoho jiného?