Šest měsíců v cizině: Když jsem se vrátil, už nic nebylo jako dřív

„Kolik jsi toho ještě objednala? Vždyť jsme se domluvili, že budeme šetřit!“ vyhrkl jsem, sotva jsem vešel do bytu a zahlédl další krabici s logem známého e-shopu. Lenka stála u kuchyňské linky, ruce zkřížené na prsou, a v očích měla vzdor. „To je pro malou. Potřebuje nové boty do školy. A taky pár věcí do domácnosti. Ty jsi půl roku nebyl doma, tak nevíš, co všechno je potřeba,“ odsekla.

Zavřel jsem za sebou dveře a kufr s rachotem pustil na zem. V tu chvíli se mi hlavou honilo tisíc myšlenek. Šest měsíců jsem dřel na stavbě v Německu, abychom měli na splátky hypotéky a něco málo stranou. Každý den jsem vstával ve čtyři ráno, ruce rozedřené do krve, záda bolavá, ale říkal jsem si: „Dělám to pro nás.“ Pro naši dceru Terezku, pro Lenku, pro to, abychom jednou mohli žít líp než teď v paneláku na okraji Plzně.

Jenže když jsem otevřel náš společný účet, málem se mi zastavilo srdce. Peníze byly pryč. Všechno, co jsem posílal domů, mizelo rychleji než voda v pískovně. „Lenko, kde jsou ty peníze? Vždyť jsem ti každý měsíc posílal skoro celý plat!“ ptal jsem se zoufale. Ona jen pokrčila rameny: „Všechno je drahé. Jídlo, energie… A Terezka potřebovala nový telefon, protože jí ten starý spadl do záchodu.“

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery v cizím městě, kdy jsem seděl sám na ubytovně a představoval si, jak doma šetříme a plánujeme lepší budoucnost. Místo toho mě čekal byt plný nových věcí a žena, která se tvářila, že je všechno v pořádku.

„Víš co? Možná bys taky mohla zkusit pracovat někde jinde. Já už nemůžu pořád jen makat a dívat se, jak všechno mizí,“ navrhl jsem opatrně. Lenka se na mě podívala s ledovým klidem: „A kdo se postará o Terezku? Kdo bude vařit a uklízet? Ty? Nebo ji necháme samotnou doma?“

Cítil jsem se jako cizinec ve vlastním bytě. Terezka mezitím přišla z pokoje a opatrně se zeptala: „Tati, budeš zase odjíždět?“ Její hlas byl tichý a já v něm slyšel strach i naději zároveň. „Nevím,“ odpověděl jsem popravdě.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Lenka seděla u televize a já zíral do stropu v ložnici. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu bydleli v malém podnájmu na Slovanech, jak jsme šetřili na první dovolenou u Máchova jezera. Tehdy nám stačilo málo a byli jsme šťastní.

Teď máme víc věcí, ale méně klidu. Každý den je boj o peníze a čas. Lenka mi vyčítá, že jsem pořád pryč, já jí zase, že neumí šetřit. Terezka je mezi námi jako most, který se pomalu rozpadá.

Jednou večer jsem zaslechl Lenku telefonovat s kamarádkou: „On si myslí, že když vydělává víc peněz, může mi říkat, co mám dělat… Já už toho mám dost.“ V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Že jsme si přestali rozumět.

Začal jsem přemýšlet: Co kdybych zůstal doma a Lenka šla pracovat třeba do Německa? Jak by to zvládla? Uměla by šetřit? Nebo by jí taky všechno mizelo mezi prsty?

Jednoho dne jsem jí to navrhl nahlas: „Co kdybych zůstal doma s Terezkou a ty bys šla pracovat ven? Aspoň na půl roku.“ Podívala se na mě jako na blázna: „A co bych tam dělala? Já neumím jazyk! A stejně – ženská má být doma.“

„A chlap má být co? Bankomat?“ vybuchl jsem poprvé za dlouhou dobu. Terezka začala plakat a já měl chuť utéct zpátky do Německa.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Přestal jsem posílat peníze na společný účet a začal platit jen to nejnutnější – nájem, jídlo pro Terezku. Lenka byla vzteklá a uražená. Přestali jsme spolu spát i mluvit o budoucnosti.

Jednou večer přišla Terezka za mnou do ložnice: „Tati, proč jste pořád smutní? Já nechci nový telefon ani boty… Chci jen, abyste byli spolu.“ Objala mě a já měl slzy v očích.

Začal jsem přemýšlet o tom, kde jsme udělali chybu. Bylo to tím, že jsme nikdy neměli dost? Nebo jsme si přestali vážit toho mála, co máme?

Dnes sedím u okna a dívám se na paneláky kolem sebe. Přemýšlím, jestli má cenu bojovat dál nebo jestli je lepší odejít a začít znovu někde jinde.

Možná bych měl Lenku nechat jít vlastní cestou – třeba by pak pochopila, jak těžké je vydělat každou korunu. Nebo bychom měli začít znovu spolu – ale tentokrát jinak?

Co myslíte vy? Dá se ještě zachránit vztah, kde už nezbyla důvěra? Nebo je lepší odejít dřív, než bude pozdě?