Šepoty za dveřmi: Víkend, který změnil všechno

„Tohle už prostě nemůžu poslouchat, mami!“ Lenka stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i hněvu. Její hlas se rozléhal mým bytem a odrážel se od starých stěn, které už slyšely tolik hádek. „Vždycky všechno obrátíš proti mně. Nikdy jsi mě neposlouchala!“

Chtěla jsem jí odpovědět, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem jen sevřela hrnek s kávou tak silně, až mi zbělaly klouby. „Lenko, já…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.

„Nech to být. Vláďa přijede za chvíli. Nechci, aby to viděl.“

Zůstala jsem stát sama v kuchyni. Byt byl najednou příliš velký a příliš tichý. Všude kolem mě visely vzpomínky – na dětský smích, na společné večeře, na chvíle, kdy jsme si byly blíž. Kde se to všechno pokazilo?

Když zazvonil zvonek, srdce mi poskočilo. Vláďa! Můj jediný vnuk, kterého vídám tak málo. Otevřela jsem dveře a on se na mě usmál tím svým klukovským úsměvem. „Ahoj babi!“ objal mě a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Ahoj, broučku,“ pohladila jsem ho po vlasech. „Pojď dál.“

Lenka stála za ním, tvář napjatá, oči červené. „Budu tu jen chvilku,“ řekla stroze. „Musím do práce.“

Vláďa si ani nevšiml napětí mezi námi. Hned se rozběhl do obýváku a začal si prohlížet staré fotky na poličce. Lenka se ke mně naklonila a šeptla: „Prosím tě, hlavně mu nic neříkej o tom, co jsme si řekly.“

Přikývla jsem. „Neboj se.“

Když Lenka odešla, zůstaly za ní ve vzduchu viset nevyřčené výčitky a bolest. Sedla jsem si k Vláďovi na pohovku a sledovala ho, jak si prohlíží fotku, kde je ještě malý s Lenkou v náručí.

„Babi, proč jsi na téhle fotce smutná?“ zeptal se najednou.

Zarazila jsem se. „To… to bylo dávno. Jen jsem byla unavená.“

„Maminka říká, že jsi byla přísná,“ pokračoval bezelstně.

Zamrazilo mě. „Možná jsem byla. Ale vždycky jsem vás měla ráda.“

Vláďa se na mě podíval těma svýma velkýma očima. „Já vím.“

Celý večer jsem přemýšlela nad tím, co řekl. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Vzpomínky se mi vracely jako stíny – jak jsem Lence zakazovala chodit ven s kamarády, jak jsem jí vyčítala špatné známky, jak jsem nikdy neřekla prosté ‚mám tě ráda‘. Myslela jsem si, že ji tím chráním před světem. Ale možná jsem ji jen zranila.

V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem šepoty za dveřmi – možná to byl jen vítr v chodbě starého domu, možná moje vlastní výčitky. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Co když už je pozdě? Co když už mi Lenka nikdy neodpustí?

Ráno jsme s Vláďou snídali palačinky. Smál se a povídal mi o škole, o kamarádech i o tom, jak by chtěl jet na tábor. Bylo to jako závan starých časů – chvíle štěstí u kuchyňského stolu.

Když přišla Lenka pro Vláďu, byla unavená a podrážděná. „Musíme jít,“ řekla ostře.

Vláďa se ke mně přitulil. „Babi, přijedu zase?“

„Kdykoli budeš chtít,“ usmála jsem se.

Lenka už byla u dveří, ale najednou se zastavila a otočila ke mně. „Mami…“ začala váhavě.

Podívala jsem se na ni a cítila v očích slzy. „Ano?“

„Já… promiň za včera.“ Její hlas byl tichý, skoro neslyšitelný.

Udělala jsem krok k ní a poprvé po letech ji objala. Držela jsem ji pevně a šeptala: „Já taky promiň.“

V tu chvíli jako by všechny šepoty za dveřmi utichly. Bylo slyšet jen naše dech a tlukot srdcí.

Když odešli, zůstala jsem stát u okna a dívala se ven na šedé pražské střechy. Přemýšlela jsem: Je možné napravit tolik let mlčení? Dokáže láska opravdu zahojit staré rány? Co byste udělali vy na mém místě?