Sen o rodičovství: Když realita bolí

„Proč zase brečíš? Vždyť jsi ji kojila před půl hodinou!“ Tomášův hlas zněl podrážděně a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Seděla jsem u postýlky naší malé Aničky, která se narodila před třemi týdny, a zoufale se snažila utišit její pláč. Byla tma, venku pršelo a v bytě na Žižkově bylo dusno.

„Já nevím, Tomáši! Možná má zase koliku… nebo jí něco je…“ šeptla jsem a pohladila Aničku po vláskách. Tomáš si povzdechl a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapíná televizi. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Pryč od pláče, od výčitek, od pocitu selhání.

Když jsme s Tomášem plánovali rodinu, všechno vypadalo jako z pohádky. Svatba na statku u Berouna, společné výlety po Šumavě, večery s vínem a smíchem. Roky jsme se snažili o dítě, prošli jsme si vyšetřeními, hormonální léčbou i slzami nad negativními testy. Když jsem konečně otěhotněla, byla jsem nejšťastnější žena na světě.

Porod byl těžký. Anička přišla na svět o tři týdny dřív a hned ji odnesli na JIPku. První dny jsem ji mohla jen hladit přes inkubátor. Tomáš byl u mě, držel mě za ruku a šeptal, že všechno bude dobré. Ale když jsme si ji konečně přivezli domů, začalo peklo.

Anička skoro nespala, pořád plakala a já byla vyčerpaná. Kojení bolelo, bradavky mi krvácely a měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá máma. Tomáš chodil do práce a večer byl unavený. Místo aby mi pomohl, začal být odtažitý. „Takhle jsem si to nepředstavoval,“ řekl jednou tiše, když jsme seděli u stolu a já brečela nad studenou polévkou.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. On mi vyčítal nepořádek v bytě, já jemu nezájem o Aničku. Jednou v noci jsem ho našla spát na gauči s mobilem v ruce. „Proč nejsi s námi?“ zeptala jsem se. „Potřebuju klid,“ odpověděl bez pohledu na mě.

Moje máma mi volala každý den a ptala se, jak to zvládám. „Musíš být silná,“ říkala mi. Ale já byla jen stínem sebe sama. Přestala jsem se malovat, nechodila ven a bála se usnout, abych něco nezanedbala.

Jednoho dne přišla tchyně neohlášeně na návštěvu. „To dítě je pořád takové uplakané? Asi jí něco dáváš špatně najíst,“ prohlásila a já měla chuť křičet. Tomáš mlčel a jen pokrčil rameny.

Začala jsem mít pocit, že všechno je moje vina. Že kdybych byla lepší máma i manželka, Tomáš by mě měl rád jako dřív. Jednou v noci jsem seděla u okna s Aničkou v náručí a dívala se na rozsvícené lampy pod námi. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít.

Ale pak Anička usnula a já ucítila její teplý dech na krku. Najednou jsem věděla, že ji nikdy neopustím.

Začala jsem chodit na procházky do parku a potkávala jiné maminky. Jedna z nich, Lenka, mi nabídla kávu a poprvé po dlouhé době jsem se smála. Vyprávěla mi o svých problémech s manželem i o tom, jak těžké bylo první dítě přijmout.

Tomáš byl pořád odtažitý. Jednou večer přišel domů pozdě a cítil z něj alkohol. „Byl jsem s kolegy,“ řekl krátce. „Nemůžu pořád sedět doma v tomhle blázinci.“

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale bála jsem se zůstat sama s dítětem bez peněz a podpory rodiny. Máma mi nabídla, že můžu přijít k nim do Plzně, ale já nechtěla opustit Prahu ani svůj život.

Jednoho rána jsem našla Tomáše sbaleného u dveří. „Potřebuju pauzu,“ řekl bez emocí. „Nevím, jestli tohle zvládnu.“

Zůstala jsem sama s Aničkou v tichém bytě. První dny byly hrozné – plakala jsem s ní a měla pocit, že už nikdy nebude líp. Ale pak jsem začala hledat pomoc – šla jsem k psycholožce, začala psát deník a víc mluvila s kamarádkami.

Po pár týdnech se Tomáš ozval. Chtěl vidět Aničku a omluvil se za své chování. Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit – ale dovolila jsem mu přijít.

Dnes je to rok od chvíle, kdy se naše dcera narodila. S Tomášem spolu nejsme – bydlí jinde, ale vídáme se kvůli Aničce. Už necítím vinu ani stud – vím, že mateřství je těžké a že nejsem jediná, kdo to nezvládal dokonale.

Někdy si říkám: Proč nám nikdo neřekl pravdu o tom, jak těžké může být stát se rodičem? A proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami? Co myslíte vy – je lepší zůstat spolu kvůli dítěti za každou cenu? Nebo je někdy lepší jít vlastní cestou?