Šedesát let bez rodiny: Můj životní obrat na prahu stáří

„Proč jsi nikdy neměl rodinu, Karle?“ zeptala se mě máma, když mi bylo čtyřicet. Tehdy jsem se jen zasmál a mávl rukou. „Mám přece vás a kamarády, co bych si ještě přál?“ odpověděl jsem a rychle změnil téma. Ale teď, když sedím v potemnělém obýváku svého panelákového bytu na Jižním Městě, slyším její hlas v hlavě znovu a znovu. Je mi šedesát a poprvé v životě se bojím samoty.

Vždycky jsem byl ten svobodný, co si užívá života. S klukama jsme hráli šachy v hospodě U Tří lvů, jezdili na vandry do Krkonoš a smáli se těm, co se museli vracet domů k dětem a manželkám. „Karle, ty jsi poslední mohykán,“ říkal mi Mirek, když jsme před pár lety slavili jeho padesátiny. „A víš co? Závidím ti.“ Jenže já mu tehdy záviděl jeho dceru, která mu přinesla dort a objala ho kolem krku.

Nikdy jsem nebyl úplně sám. Měl jsem vztahy, ale vždycky to nějak vyšumělo. Možná jsem byl zbabělec. Možná jsem se bál zodpovědnosti. Nebo jsem prostě čekal na něco, co nikdy nepřišlo. Až do loňského podzimu.

Byl to obyčejný den. Šel jsem do knihovny vrátit knížky o historii Prahy, když jsem u regálu s detektivkami narazil na Janu. Měla krátké šedivé vlasy a smála se na celou knihovnu, když jí spadla kniha na nohu. „To je znamení, že si ji mám půjčit,“ řekla mi a já se poprvé po letech cítil jako puberťák. Pozval jsem ji na kávu a ona souhlasila.

Od té doby jsme spolu trávili skoro každý den. Chodili jsme na procházky do Stromovky, vařili si večeře a povídali si dlouho do noci. Jana byla vdova, měla dvě dospělé děti a vnuka, kterého milovala nade vše. „Víš, Karle,“ řekla mi jednou večer, „já už nechci být sama. Ale nechci ani nikoho nutit do něčeho, co nechce.“

A tady začal můj vnitřní boj. Najednou jsem si uvědomil, že bych mohl mít rodinu. Ne vlastní děti, ale lidi, kteří by mě přijali mezi sebe. Ale bál jsem se. Co když to pokazím? Co když nejsem dost dobrý? Co když mě Janiny děti nebudou chtít? Vždyť jsem celý život žil jen pro sebe.

Jednoho dne mě Jana pozvala na rodinný oběd. Seděl jsem u stolu s jejími dětmi – Petrou a Tomášem – a jejich partnery. Všichni byli milí, ale cítil jsem se jako vetřelec. Když přišel malý Matýsek a podal mi obrázek s nápisem „Děda Karel“, rozbrečel jsem se přímo u stolu. Bylo mi trapně, ale Jana mě jen pohladila po ruce.

Po tom obědě jsem několik dní nebral Janě telefon. Bál jsem se jí říct pravdu – že mám strach z toho všeho nového. Nakonec mi napsala zprávu: „Karle, buď upřímný hlavně k sobě.“

Seděl jsem v kuchyni a přemýšlel o svém životě. Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy jsem se vracel domů do prázdného bytu. Na Vánoce, které jsem trávil sám u televize s bramborovým salátem z Albertu. Na to ticho, které mě někdy dusilo.

Zvedl jsem telefon a zavolal Janě. „Promiň,“ řekl jsem hned do sluchátka. „Já… mám strach. Nikdy jsem nebyl součástí rodiny.“

Jana mlčela a pak tiše řekla: „Já taky měla strach, když mi zemřel manžel. Ale život je moc krátký na to být pořád sám.“

Začali jsme znovu pomalu. Chodil jsem s Janou na návštěvy k jejím dětem, hrál si s Matýskem na pískovišti a učil ho stavět hrady z písku stejně jako kdysi mě učil táta. Postupně jsem zjistil, že rodina není o dokonalosti, ale o tom být spolu i v obyčejných chvílích.

Před měsícem mi Jana navrhla, abychom spolu začali bydlet. „Nechci už být sama,“ řekla mi večer u vína. „A myslím, že ani ty ne.“

Stojím teď před svým bytem plným knih a vzpomínek a rozmýšlím se, co všechno si vezmu s sebou do nového života. Bojím se změny, ale zároveň cítím naději.

Možná je čas přestat utíkat před tím, čeho se bojím nejvíc – před blízkostí druhého člověka.

Říkám si: Je možné začít nový život i v šedesáti? Nebo už je pozdě? Co byste udělali vy na mém místě?