„Sbal si kufry a přijeď!“ – Jak jsem bojovala o vlastní rodinu s tchyní, která nezná hranice

„Sbal si kufry a přijeď! Tady tě potřebujeme!“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že to musel slyšet i soused přes zeď. Stála jsem v kuchyni, v ruce lžičku od dětské výživy, a dívala se na svého manžela Petra, který se tvářil provinile a zároveň bezradně. Náš syn Honzík právě usnul po dvou hodinách pláče a já měla pocit, že už nemůžu dál.

„Mami, teď to nejde, máme tady s Janou dost práce…“ snažil se Petr opatrně namítnout, ale jeho hlas zněl slabě. Alena, jeho matka, byla vždycky dominantní žena. Všichni v rodině se jí podřizovali – tchán František mlčel, švagrová Lenka raději utekla do Brna a Petr… Petr zůstal. A teď jsem tu byla já, cizí element, který narušil jejich symbiózu.

Když jsme se s Petrem poznali v čekárně na poliklinice v Holešovicích, byl mi sympatický – klidný, pozorný, trochu nesmělý. Doprovázel svou matku na vyšetření a já čekala na výsledky krevních testů. Slovo dalo slovo a za pár měsíců jsme spolu bydleli v našem malém bytě na Proseku. Jenže Alena byla všude. Volala každý den, posílala rady přes SMS, občas přinesla „něco na zub“ a zůstala na kávu. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale říkala jsem si – je to jeho máma, musím to respektovat.

Jenže po narození Honzíka se všechno změnilo. Alena začala jezdit každý den. Převzala kuchyň, koupelnu i kočárek. „Tohle děláš špatně,“ komentovala moje pokusy o přebalování. „Já jsem vychovala dvě děti a nikdy nebyly nemocné!“ A Petr? Mlčel. Když jsem mu to vyčítala, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je…“

Jednoho večera jsem už nevydržela. Honzík měl horečku a já byla zoufalá. Alena seděla u stolu a vykládala mi, jak mám kojit. „Aleno, prosím tě, nech mě být! Potřebuju chvíli klidu!“ vybuchla jsem. V tu chvíli se rozhostilo ticho. Petr ztuhl a Alena se uraženě zvedla: „Tak já už asi nejsem vítaná.“

Petr mě pak obvinil, že jsem přehnaně citlivá. „Myslí to dobře,“ opakoval pořád dokola. Ale já už nemohla dýchat ve vlastním bytě. Každý den jsem čekala další výčitky nebo nevyžádané rady.

Jednou večer jsem slyšela Petra šeptat do telefonu: „Mami, neboj, přijedu zítra s Honzíkem… Jana potřebuje odpočívat.“ Zalila mě vlna vzteku i smutku zároveň. Proč mě obchází? Proč rozhoduje o našem synovi bezemě?

Druhý den ráno jsem sbalila Honzíka do kočárku a odešla k mojí mamince do Strašnic. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Máma mě objala a řekla: „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě ta ženská zničí.“

Petr mi volal každou hodinu. „Kde jste? Máma má strach!“ Když jsem mu řekla, že potřebuju čas na rozmyšlenou, rozplakal se. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.

Po dvou dnech přišel za mnou. Seděli jsme v kuchyni u mámy a já mu řekla všechno – jak se cítím odstrčená, jak mě bolí jeho mlčení i to, že mám strach o naši rodinu.

„Já nevím, co mám dělat,“ šeptal Petr. „Máma mi vždycky říkala, co je správné…“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se ho poprvé naplno.

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Chci být s tebou a Honzíkem. Ale nechci ztratit mámu.“

Bylo to jako rána pěstí do břicha. Věděla jsem, že pokud teď neuděláme změnu, náš vztah nepřežije.

Dohodli jsme se na pravidlech – Alena může přijít jen po předchozí domluvě a nesmí zasahovat do našich rozhodnutí ohledně Honzíka. Petr jí to musel říct sám.

Bylo to těžké. Alena plakala, vyhrožovala, že už nás nikdy nechce vidět. Ale časem pochopila, že pokud chce být součástí našeho života, musí respektovat naše hranice.

Dnes je Honzíkovi rok a půl. S Petrem jsme silnější než kdy dřív – ale stálo nás to hodně slz i odvahy.

Někdy si večer lehnu vedle spícího syna a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodině a ochranou vlastního prostoru? Máte to doma podobně? Co byste udělali na mém místě?