Šaty za stovku: Příběh jedné svatby a rodinných tajemství

„To si snad děláš srandu, Lucko! Ty si fakt vezmeš tyhle šaty?“ zasyčela na mě sestra Klára, když jsem před ní rozprostřela krajkový zázrak, který jsem právě koupila na blešáku u Zelného trhu. V ruce jsem ještě svírala igelitku s cenovkou: 100 Kč. „Vždyť to vypadá jak z filmu! A za stovku? To je podezřelý.“

Stála jsem v našem malém bytě na Lesné, srdce mi bušilo až v krku. Vždycky jsem snila o svatbě v bílých šatech, ale nikdy jsem si nemyslela, že si je budu moct dovolit. Máma nám po tátově smrti nechala jen dluhy a já se naučila počítat každou korunu. Když jsem ty šaty zahlédla mezi hromadou starých kabátů a dětských bot, něco ve mně poskočilo. Byly nádherné – jemná krajka, perličky, dlouhá vlečka. Přesně takové měla herečka Jana Brejchová ve filmu „Noc na Karlštejně“, který jsme s mámou milovaly.

„Kláro, já vím, že nejsou nové. Ale podívej se na ně! Jsou jako stvořené pro mě,“ snažila jsem se jí vysvětlit své nadšení. Klára protočila oči a odešla do kuchyně. Slyšela jsem, jak si tam potichu stěžuje do telefonu své kamarádce: „Ona je fakt blázen. Chce se vdávat v šatech z blešáku! To bude ostuda.“

Zůstala jsem sama v pokoji a pohladila látku. V tu chvíli mi bylo jedno, co si kdo myslí. Můj snoubenec Petr mě miloval takovou, jaká jsem byla – skromnou holku z paneláku, která si nikdy na nic nehrála. Petr byl jediný člověk, který mě dokázal rozesmát i ve chvílích, kdy jsme doma neměli co jíst.

Když přišel domů z práce a uviděl mě v těch šatech, zůstal stát ve dveřích s otevřenou pusou. „Lucko… Ty jsi nádherná. Přísahám, že vypadáš jako filmová hvězda.“ Zasmála jsem se a objala ho. V tu chvíli mi bylo jasné, že všechno zvládneme.

Jenže pak začaly problémy. Máma byla proti svatbě od začátku. „Jsi moc mladá, Lucko! A Petr? Vždyť nemá pořádnou práci. Co budete jíst? Lásku?“ vyčítala mi při každé návštěvě. Když zjistila, že mám šaty z druhé ruky, rozplakala se: „Tohle by si tvoje babička nikdy nedovolila! My jsme vždycky dbaly na tradice.“

Začala jsem pochybovat. Co když mají pravdu? Co když budu opravdu všem pro smích? Ale pak přišla teta Alena – mámina sestra, která vždycky říkala věci na rovinu. „Lucko, víš co? Já jsem si taky brala strejdu v šatech po sestřenici. A byla to ta nejhezčí svatba na světě. Nejde o šaty, ale o to, koho si bereš.“

Přesto napětí doma rostlo. Klára mi záviděla pozornost, kterou jsem najednou měla – všichni řešili moje šaty a svatbu. Máma se urazila a odmítala mi pomoct s přípravami. Petr byl čím dál víc nervózní z toho, že se hádáme kvůli penězům a rodině.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a mlčky jedli polévku z pytlíku. „Lucko… nechci tě do ničeho tlačit,“ začal opatrně, „ale jestli chceš svatbu odložit…“

„Ne!“ vyhrkla jsem až příliš rychle. „Já tě chci. A chci tyhle šaty. I kdybychom měli mít hostinu jen s rohlíky a limonádou.“

Petr se usmál a políbil mě na čelo: „Tak to bude ta nejhezčí svatba na světě.“

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Šaty jsem si sama vyprala a opravila pár natržených míst. Kamarádka Jana mi půjčila závoj po své mamince. Když jsem se ráno podívala do zrcadla, skoro jsem se nepoznávala – byla jsem krásná a šťastná.

Na radnici v Brně bylo plno lidí – někteří přišli ze zvědavosti, jiní proto, že nás měli rádi. Když jsem vstoupila do sálu, slyšela jsem šepot: „Podívej, jak jí to sluší! Vypadá jako Brejchová!“

Máma seděla v první řadě a plakala – tentokrát dojetím. Klára se nakonec usmála a po obřadu mě pevně objala: „Promiň… Byla jsem hloupá.“

Hostina byla skromná – pár chlebíčků, koláče od sousedky a domácí limonáda. Ale smáli jsme se, tančili a zpívali až do noci.

Až pozdě večer za mnou přišla máma a podala mi starou krabičku od bonboniéry: „Tohle je pro tebe… Jsou to dopisy od tvého táty. Psával mi je před svatbou. Chtěla jsem ti je dát až dneska.“

Seděla jsem na lavičce před domem a četla tátova slova o lásce, odvaze a naději. Uvědomila jsem si, že nezáleží na tom, kolik stály moje šaty nebo jak velká byla naše hostina.

Důležité je jen to, že jsme spolu – já a Petr – a že máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi.

Někdy si říkám: Proč tolik lidí řeší peníze a pozlátko? Není důležitější být šťastný s tím málem, co máme? Co myslíte vy?