Sama na dvoře: Příběh jedné české matky v zajetí vesnických pomluv

„Zase jsi přišla pozdě, Lenko. Co si o tobě lidi pomyslí?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem zavřela branku našeho malého dvorku. Máma stála ve dveřích, ruce v bok, a pohledem mě propalovala skrz naskrz. Věděla jsem, že se vracím pozdě – autobus z Jihlavy měl zpoždění a já musela ještě koupit rohlíky pro malého. Ale vysvětlovat to nemělo smysl. V téhle vesnici se totiž nevysvětluje, tady se soudí.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem unaveně, ale ona mě přerušila: „A co Honzík? Myslíš vůbec na něj? Nebo ti je jedno, že vyrůstá bez otce?“

Ta slova mě bodla do srdce. Jako by nestačilo, že jsem sama. Že každý den bojuju s tím, abych měla dost peněz na školní obědy a na zimní boty. Ještě i vlastní máma mi připomíná, že jsem selhala. A přitom jsem nikdy nechtěla být sama. Ale Petr odešel, když byl Honzíkovi rok. Prý na to není stavěný. Prý je život ve městě lepší než v naší zapadlé vesnici.

Od té doby jsem byla „ta, co ji chlap opustil“. Sousedi šeptali, když jsem šla kolem. V obchodě mi paní Nováková podávala chleba s pohledem plným lítosti – nebo to byla škodolibost? Těžko říct. Nejhorší bylo, když jsem slyšela, jak si děti na hřišti šeptají: „To je ten Honzík, co nemá tátu.“

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na Honzíka, jak si kreslí autíčka. „Mami, proč nemám tátu jako ostatní?“ zeptal se najednou. Srdce mi sevřelo úzkostí. Co mu mám říct? Že jeho táta utekl? Že já jsem ta špatná? Místo odpovědi jsem ho objala a řekla: „Protože máš mě. A já tě nikdy neopustím.“

Ale pravda byla taková, že jsem se sama cítila opuštěná. Táta mi umřel, když mi bylo patnáct, a máma od té doby jen přežívá. Bratr Radek bydlí v Brně a domů jezdí jednou za rok – a když přijede, jen kritizuje: „Proč jsi si nenašla pořádného chlapa? Takhle to přece nejde.“

Jednoho dne přišel Honzík domů uplakaný. „Kluci se mi smáli, že nemám tátu,“ vzlykal. V tu chvíli jsem měla chuť jít na hřiště a všechny ty děti seřvat. Ale místo toho jsem ho vzala do náruče a řekla: „Někdy jsou lidi zlí, protože sami mají strach nebo jim něco chybí.“

Večer jsem seděla na dvorku a dívala se na hvězdy. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla odejít do města. Tam bych možná nebyla tak vidět. Ale pak jsem si vzpomněla na babičku, která tu žila celý život a nikdy se nebála říct svůj názor. „Lenko,“ říkala mi vždycky, „lidi budou mluvit vždycky. Důležité je, co si myslíš ty sama.“

Začala jsem chodit uklízet do školy a občas vypomáhat v místní hospodě. Peněz bylo pořád málo, ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám. Honzík začal chodit do fotbalového kroužku a já mu každý týden prala dresy a fandila z lavičky – i když ostatní maminky se mnou moc nemluvily.

Jednou za mnou přišla paní učitelka Dvořáková: „Lenko, Honzík je moc šikovný kluk. Je vidět, že se mu věnujete.“ Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že něco dělám správně.

Ale pak přišla další rána – máma onemocněla. Najednou jsem musela zvládat všechno sama: práci, domácnost, péči o Honzíka i o ni. Bratr samozřejmě nepřijel – prý má moc práce. Večer jsem padala únavou a někdy jsem brečela do polštáře tak tiše, aby to Honzík neslyšel.

Jednoho dne jsme seděli s mámou u stolu a ona najednou řekla: „Víš, Lenko… možná jsem na tebe byla moc tvrdá. Jen jsem měla strach.“ Podívala se na mě očima plnýma slz a já poprvé pochopila, že i ona je jen člověk.

Časem si lidé ve vesnici zvykli. Někteří přestali šeptat, jiní ne. Ale už mi to tolik nevadilo. Naučila jsem se stát si za svým – i když to znamenalo být sama na dvorku a poslouchat ticho.

Dnes je Honzík už skoro dospělý a já vím, že jsme to zvládli spolu. Někdy mě ještě bodne u srdce vzpomínka na všechny ty pohledy a slova – ale už nejsem ta zlomená holka z minulosti.

Občas si ale večer sednu na dvorek a ptám se sama sebe: Proč musí být samota tak těžká? A proč mají lidé potřebu soudit druhé místo toho, aby jim pomohli?