Sama mezi svými: Příběh o lásce, zradě a odvaze stát se matkou

„A co když to dítě není vůbec Tomášovo?“ ozvalo se napříč kuchyní, kde jsem stála s hrnkem čaje v ruce. Paní Novotná, Tomášova matka, mě probodávala pohledem, zatímco Tomáš seděl u stolu a mlčel. Jeho oči uhýbaly, ruce nervózně svíraly hrnek s kávou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama.

„Tomáši, řekni něco,“ zašeptala jsem zoufale. V břiše mi zabolelo – ne fyzicky, ale tím zvláštním způsobem, kdy vás bolí duše. Čekala jsem dítě s mužem, kterého jsem milovala, a místo radosti jsem cítila jen studený strach.

Tomáš se nadechl. „Mami má pravdu, je to všechno moc rychlé. Nechci se teď ženit. Nejsme na to připravení.“

„Ale vždyť jsme to plánovali! Ještě před měsícem jsi říkal, že chceš rodinu,“ vyhrkla jsem. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala malá a bezmocná.

Paní Novotná se ušklíbla. „Plány se mění, děvče. Tomáš má před sebou celý život. Nemůžeš ho svázat jen proto, že jsi otěhotněla.“

V tu chvíli vešel do kuchyně pan Novotný. Jeho pohled byl jiný – laskavý, ale smutný. „Aleno, nech ji být. To dítě je naše krev, ať už se Tomáš rozhodne jakkoliv.“

Zůstala jsem stát u okna a dívala se ven na šedé paneláky v Modřanech. Všechno bylo najednou tak cizí. Můj domov byl teď jen místem plným napětí a nevyřčených výčitek.

Dny plynuly pomalu. Tomáš se mi vyhýbal, trávil večery s kamarády nebo u počítače. Jeho matka mě ignorovala nebo mi dávala najevo, že jsem v jejich bytě jen trpěná návštěva. Jediný, kdo se mnou mluvil, byl pan Novotný. Nosil mi čaj, ptal se na miminko a občas mi nabídl, že mě odveze k lékaři.

Jednou večer jsem seděla v pokoji a hladila si břicho. „Neboj se,“ šeptala jsem miminku. „Nenechám tě samotné.“ Ale sama jsem si tím nebyla jistá.

Začala jsem přemýšlet o návratu k rodičům do Kolína. Ale představa, že bych musela přiznat porážku, byla nesnesitelná. Máma by mi řekla: „Já ti to říkala.“ Táta by mlčel a jen by mě objal.

Jednoho rána jsem našla Tomáše v kuchyni s matkou. Mluvili tiše, ale když jsem vešla, zmlkli.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se Tomáše.

Pokrčil rameny. „O čem?“

„O nás. O dítěti.“

„Já… nevím, co chceš slyšet,“ zamumlal.

„Chci vědět, jestli tu pro nás budeš.“

Podíval se na mě poprvé po dlouhé době přímo. „Já nevím.“

To bylo horší než jakákoli hádka. Ta nejistota mě drtila víc než otevřený odpor.

Večer přišel pan Novotný za mnou do pokoje. „Aleno,“ začal opatrně, „vím, že to máš těžké. Ale musíš myslet hlavně na sebe a dítě. Tomáš je dospělý, musí se rozhodnout sám.“

„Ale já ho miluju,“ vzlykla jsem.

Položil mi ruku na rameno. „Láska někdy nestačí.“

Další dny byly jako zlý sen. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně si šeptaly za mými zády. Jedna z nich, Jana, mi jednou v šatně řekla: „Neboj se, zvládneš to i sama. Já taky vychovávám malou bez chlapa.“

Začala jsem si uvědomovat, že nejsem jediná v takové situaci. Ale pořád jsem doufala, že Tomáš změní názor.

Jednoho večera přišel domů opilý. Začali jsme se hádat.

„Proč jsi vůbec otěhotněla? Vždyť jsme si dávali pozor!“ křičel.

„Tohle není jen moje vina!“ bránila jsem se.

„Já na dítě nejsem připravený! A už vůbec ne na svatbu!“

V tu chvíli vešla jeho matka a začala mě obviňovat ze všeho možného – že chci Tomáše připoutat k sobě, že mu kazím život.

Utekla jsem do pokoje a zamkla za sebou dveře. Celou noc jsem nespala.

Ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a zavolala tátovi.

„Tati… můžu přijet domů?“

„Samozřejmě, Alenko,“ odpověděl bez zaváhání.

Když jsem odcházela z bytu Novotných, pan Novotný mi podal obálku s penězi.

„Na miminko,“ řekl tiše.

Objala jsem ho a rozplakala se.

Cesta vlakem do Kolína byla dlouhá a tichá. Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a přemýšlela o tom, co bude dál.

Doma mě máma objala a poprvé neřekla ani slovo výčitky. Táta mi uvařil čaj a seděl vedle mě mlčky celou noc.

Začala jsem chodit na kontroly do místní nemocnice a pomalu si zvykala na nový život. Bylo to těžké – samota byla někdy nesnesitelná. Ale začala jsem cítit i úlevu – už žádné hádky, žádné výčitky.

Tomáš mi občas napsal zprávu – většinou krátkou a nejistou: „Jak je miminku?“ Odpovídala jsem stručně.

Jednou přijel do Kolína a chtěl mě vidět. Seděli jsme v kavárně na náměstí.

„Promiň,“ řekl tiše.

„Za co?“

„Za všechno.“

Podívala jsem se na něj – byl bledý a unavený. Už to nebyl ten kluk, kterého jsem kdysi milovala.

„Chci být aspoň dobrým tátou,“ dodal nejistě.

Přikývla jsem. „To bych si přála.“

Nevím, jak to mezi námi bude dál. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím nikomu, aby rozhodoval o mém životě místo mě.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout odpovědnost? A je lepší být sama než žít ve lži? Co byste udělali vy na mém místě?