Rozvod u nedělního stolu: Když musíte volit mezi synem a snachou

„Mami, musíme ti něco říct.“

Pavel se na mě díval s očima plnýma napětí, zatímco Magda nervózně míchala lžičkou v hrnku kávy. V tu chvíli jsem věděla, že se něco děje. Všechno bylo až příliš dokonalé – nový ubrus, moje nejlepší svíčková, čerstvé růže ve váze. Připravovala jsem ten oběd s takovou péčí, protože jsem doufala, že nám to pomůže vrátit se zpět k těm klidným časům, kdy jsme byli rodina. Ale místo toho jsem cítila, jak se mi pod rukama rozpadá svět.

„Rozvádíme se,“ řekla Magda tiše. Její hlas byl pevný, ale v očích měla slzy. Pavel jen sklopil hlavu. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Nedokázala jsem najednou dýchat.

„To nemyslíte vážně…“ zašeptala jsem. „Proč? Co se stalo?“

Pavel mlčel. Magda se na něj podívala a pak na mě: „Už to prostě nejde. Zkoušeli jsme všechno, ale… Pavel má někoho jiného.“

V tu chvíli jsem ucítila vztek i lítost zároveň. „Pavle?!“ vyhrkla jsem. On jen přikývl a vyhnul se mému pohledu.

„Mami, já… Nechtěl jsem ti to říkat takhle. Ale už to dál nejde skrývat.“

Seděla jsem tam jako přikovaná. V hlavě mi běžely vzpomínky – jejich svatba v kostele na Malé Straně, první Vánoce u nás doma, společné výlety na Šumavu. Všechno to najednou ztratilo smysl.

„A co děti?“ zeptala jsem se zoufale.

Magda se rozplakala: „Nemáme děti, protože Pavel nikdy nechtěl. A teď už vím proč.“

Pavel se konečně podíval na mě: „Mami, já tě prosím… Nechci, abys byla naštvaná na Magdu. Je to moje vina.“

Byla jsem rozpolcená. Magdu jsem měla ráda jako vlastní dceru. Byla u nás doma častěji než moje sestra Jana. Pomáhala mi s nákupy, volala mi, když byl Pavel v práci dlouho do noci. A teď mám stát na něčí straně? Jak to mám udělat?

„A co ode mě vlastně chcete?“ zeptala jsem se tiše.

Magda si utřela slzy: „Jen abys věděla pravdu. A… abys mě úplně neodřízla.“

Pavel sevřel ruce v pěst: „Mami, já vím, že jsi vždycky chtěla držet rodinu pohromadě. Ale já už to nedokážu.“

V tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na mého vlastního otce. Když jsem byla malá, odešel od nás za jinou ženou. Máma mi nikdy neřekla pravdu – až po letech jsem zjistila, že ho vyhodila sama, protože už nemohla snášet jeho lži. Tehdy jsem si slíbila, že moje rodina bude jiná.

Ale teď sedím u stolu a dívám se na svého jediného syna a jeho ženu – a mám pocit, že selhávám stejně jako moje máma.

„Magdo,“ řekla jsem nakonec chraplavě, „vždycky jsi pro mě byla jako dcera. Ale Pavel je můj syn… Jak mám rozhodnout?“

Magda jen pokrčila rameny: „Já to po tobě nechci. Jen nechci být sama.“

Pavel vstal od stolu: „Já půjdu. Nechám vás dvě spolu.“

Zůstaly jsme s Magdou samy v kuchyni plné ticha a napětí. Slyšela jsem jeho kroky na chodbě a pak tiché bouchnutí dveří.

Magda seděla naproti mně a třásly se jí ruce. „Já nevím, co budu dělat… Nemám tu nikoho kromě tebe.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu pekly koláče nebo chodily na trhy na Jiřák. Byla mi blíž než vlastní sestra.

„Magdo,“ řekla jsem tiše, „já tě neopustím. Ale nevím, jak to bude dál.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky – Pavel jako malý kluk na pískovišti v Riegrových sadech, Magda s ním na svatbě pod rozkvetlými stromy. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Mohla jsem něco udělat jinak? Měla jsem Pavlovi víc naslouchat? Nebo Magdě?

Druhý den mi volala sestra Jana: „Tak co ten váš slavný oběd?“

„Jano… Pavel a Magda se rozvádějí,“ řekla jsem zlomeným hlasem.

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „To snad ne… A co ty?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Nevím, jak mám být matkou synovi, který zradil svou ženu – a zároveň neztratit člověka, kterého mám ráda jako dceru.“

Jana povzdechla: „Tohle je život, Hanko. Někdy si prostě nevybereš.“

Celý týden jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Pavel mi nevolal. Magda napsala zprávu: „Děkuju za všechno.“

Chtěla bych věřit, že čas všechno zahojí – ale vím, že některé rány zůstanou navždy.

Možná je největší bolest v tom, že musíme volit mezi láskou k dítěti a loajalitou k tomu druhému členu rodiny. A možná je největší síla v tom nevolit vůbec – jen zůstat stát uprostřed bouře a doufat, že jednou zase vyjde slunce.

Řekněte mi – co byste udělali vy? Dá se vůbec v takové situaci rozhodnout správně?