Rozvod na prahu léta: Když se minulost nastěhuje do přítomnosti

„Tohle je vtip, že jo?“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila Terezu stát s kufrem ve dveřích našeho letního domu. Bylo dusné červnové odpoledne, pot mi stékal po zádech a v hlavě mi hučelo z plánů na rekonstrukci. Petr, můj muž, stál vedle ní a tvářil se provinile. „Jani, Tereza potřebuje na čas někde být. U mámy to nejde…“ začal opatrně, ale já ho přerušila: „A ty ses mě neobtěžoval zeptat?“

Tereza, jeho dcera z prvního manželství, byla vždycky komplikovaná. V šestnácti rebelovala proti všemu – škole, matce, i Petrovi. Já jsem byla ta cizí, která se snažila být milá, ale nikdy jsem jí nebyla dost dobrá. Teď stála v našem domě a oznámila: „Budu tu bydlet. Aspoň přes léto.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi pod nohama rozpadá půda. Naše společné plány – nová kuchyň, večery u ohně, ticho a klid – to všechno se rozplynulo v jediném okamžiku. Petr mě vzal za ruku: „Prosím tě, Jani, je to jen na chvíli. Pomůžeme jí.“

Jenže ta chvíle se začala natahovat. Tereza byla všude – v koupelně, v kuchyni, v obýváku. V noci jsem slyšela její hudbu dunět skrz stěny. Ráno jsem nacházela špinavé hrnky a talíře na stole. Petr byl najednou pořád s ní – jezdili spolu do Prahy za doktory, řešili její školu, dokonce jí koupil nový mobil. Já jsem byla neviditelná.

Jednoho večera jsem seděla na terase a dívala se na hladinu přehrady. Slyšela jsem jejich smích z kuchyně. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě. Když Petr přišel ven, zeptala jsem se: „A co my dva? Kam jsme se ztratili?“

Petr si povzdechl: „Jani, vždyť víš, že je to těžké. Tereza mě potřebuje.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale.

Další dny byly jako zlý sen. Tereza mi dávala najevo, že tu není místo pro dvě ženy. Jednou mi dokonce řekla: „Stejně tu nikdy nebudeš moje máma.“ To mě bodlo přímo do srdce.

Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se s Petrem kvůli maličkostem – kvůli špinavému prádlu, kvůli tomu, kdo koupí pečivo, kvůli tomu, že Tereza nechala rozsvíceno v koupelně. Jednou jsem bouchla dveřmi tak silně, až spadla polička.

Moje kamarádka Lenka mi po telefonu řekla: „Jani, musíš si stanovit hranice. Tohle není fér.“ Ale jak mám říct muži, kterého miluju, že jeho dcera tu nemůže být?

Jednoho večera jsem už nevydržela a postavila Petra před ultimátum: „Buď já, nebo ona.“

Petr zbledl. „To nemyslíš vážně…“

„Myslím,“ řekla jsem tiše. „Nemůžu žít v domě, kde nejsem vítaná.“

Následující dny byly tiché a chladné. Petr spal na gauči. Tereza mě ignorovala úplně. Já chodila po domě jako duch.

Nakonec jsem si sbalila věci a odjela zpátky do Prahy. Seděla jsem v autě na parkovišti před panelákem a brečela jako malá holka. Všechno to úsilí – šest let společného života – bylo pryč kvůli jedné nevyřešené minulosti.

Petr mi později napsal dlouhou zprávu: „Promiň mi to všechno. Neuměl jsem to zvládnout líp.“

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Občas potkám Petra ve městě – vypadá unaveněji než dřív. Terezu už nevídám.

Pořád si kladu otázku: Měla jsem být trpělivější? Nebo je správné odejít, když už pro vás doma není místo?

Co byste udělali vy? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k partnerovi a respektem k sobě samé?